Helpless (7) – Až na dno

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 15+.

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.
A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

Její mysl řvala na poplach. Nebyla schopná jediného pohybu nebo rozumného uvažování a přesto měla pocit, jako by všechno konečně zapadlo do sebe.

„Proč?“ vydechla nechápavě. Damon tam stál a pozoroval, jak se trápí. Ani se nehnul. „Jak jsi mohl?“ znechuceně ohrnula spodní ret. Zdálo se jí to snad? „Tak slyšíš?!“ vykřikla.

„Ale Eleno,“ promluvil a ji zamrazilo. „To všechno jenom pro tebe.“ Na rtech mu stále hrál ten samolibý úsměv, který ji v tuhle chvíli děsil.

„Pro mě? Co?“ hlas jí postupně selhal. Do očí se tlačily slzy. Damon udělal pár kroků k ní a stále ji zaujatě sledoval.

„Chtěl jsem, abys byla jenom moje,“ řekl. Žaludek se jí obrátil naruby.

„Já ale nejsem tvoje,“ vzlykla.

„Myslíš?“ zvedl jedno obočí. Tón jeho hlasu jasně naznačoval, že to nebyla otázka. Zakroutila hlavou neschopná odpovědi. Upír už stál až u ní. Každý jeho pohyb byl tak pomalý, aby Eleně dokázal, že má tisíce možností uniknout. Zvedl ruku a přejel lehce po její tváři.

„Přestaň.“ Zachvěla se. Sklopila pohled, nesnesla se na něj dívat.

„Tak mě zastav,“ zašeptal. Palcem pomalu obtáhl linku jejích rtů. Vystrašeně vzdychla.

„Prosím.“ Zavřela oči. Doufala, že tak pocit bezmoci zmizí. Že ji tma za víčky osvobodí.

„Ne,“ odpověděl klidně. Rozplakala se. Damon pomalu sjel do jejího výstřihu, chytil zip a opatrně rozepínal její mikinu.

„Přece by si neplakala.“ Rozepnul ji úplně. Elena stála jako přimražená. Kam se poděl její Damon? Její kamarád? Kdo byla ta zrůda, která stála tady s ní? A proč mu dovolila sahat na ni?

„Musíš být silná.“ Pokračoval ve svém monologu a sklonil se k její tváři.

„Protože tohle je teprve začátek.“ Usmál se a Elena ucítila kovovou pachuť jeho dechu zároveň s chladným dotykem ve svém výstřihu. Slzy jí teď už tekly proudem.

„Přestaň, prosím,“ žadonila znovu. Na hrudi ucítila šimrání. Otevřela oči a shlédla. Měla na sobě přilepený papírek. Damon už byl dávno pryč. Jeho dotek zmizel stejně náhle, jako se objevil. Odlepila vzkaz a přečetla si prosté:

Utíkej!

Rozhlédla se. Byl ještě tady? Chtěl jí ublížit? A co když ano? Měla vůbec nějakou šanci? Odpovědi na tyto otázky nechala být a pomalu začala couvat. Nakonec se dala do běhu. Za svými zády uslyšela něčí kroky. Zrychlovaly ve stejném tempu, jako ona. Zachvátila ji panika. Tryskem proběhla přes náměstí a zahnula do uličky. Zastavila, aby se ujistila, že utekla dost daleko. Vykřikla ve stejnou chvíli kdy ji zadýchaný a uslintaný muž povalil na zem. Nebyl to Damon.

„Dost!“ křičela a chlap na ní se okamžitě začal dobývat do jejích kalhot. Páchl po pivě a potu. Udělalo se jí zle.

„Ne!“ vřískla a pokusila se ho ze sebe shodit. Ale on jenom funěl a s vytřeštěnýma očima se snažil dostat k zipu od jejích riflí.

„Přestaň!“ kopla ho, ale odpověděl jí pěstí do obličeje. Měla pocit, že jí snad odpadla polovina tváře. Přesto se nevzdávala.

„To stačí.“ Damonův hlas prořízl vzduch jako pila. Chlap ztuhnul, stoupnul si a odešel. Elena zůstala omámeně sedět na špinavé zemi. Damon sledoval, jak cizí muž mizí za rohem a pak se obrátil k Eleně.

„Hm, co bys beze mě jenom dělala.“ Z hlasu mu čišela průzračná spokojenost.

„Ale… „“ chtěla něco namítnout, ale nedostávalo se jí slov. Damon si klekl těsně vedle ní, sehnul se, a aniž by čekal, že se bude bránit, zapnul knoflík na jejích kalhotách. Ten, který se ovlivněnému chlapovi podařilo před okamžikem rozepnout. V podbřišku ucítila zachvění.

„Stoupni si a trochu se uprav, vezmu tě domů.“ Oznámil.

„Alaric,“ vydechla, jako by našla slova spásy.

„A co je s ním?“ ušklíbl se na ni Damon. „Myslíš, že se po tobě bude ptát?“

„Bude,“ odpověděla sebejistě.

„Zlatíčko.“ Sjel ji soucitným pohledem, popadl za paži a prudce ji vytáhl na nohy. „S Alaricem sem už mluvil. Řekl sem mu, že tě vezmu domů, protože ti stále není dobře.“ Otočil se na ni. „Je to tak?“ zvedl obočí v otázce. Neměla na výběr. Neměla šanci se bránit. Cítila, že se dno její propasti blíží. Její hlava kývla na znamení souhlasu a její duše se rozkřičela bolestí.

Násilím ji dotáhl až k autu, nešetrně ji nacpal na sedadlo spolujezdce a zapnul bezpečností pás, pak si sám bleskově sedl za volant. Během cesty si užíval Elenin strach, který naplnil prostor a zvuk jejího prudce bušícího srdce.

„Co přesně máš se mnou v plánu?“ pípla tiše, když Damon zastavil u jejího domu.

„Kdybych ti to řekl, zkazil bych ti překvapení.“ Usmál se spokojeně.

„Damone, tohle není sranda,“ zašeptala vystrašeně.

„Já se bavím docela dobře.“ Sjel ji provokativním pohledem. „A teď běž a pořádně se vyspi.“ Rozkázal. Elena opatrně vystoupila z vozu a zamířila cestou k domu.

„Zítra tě čeká náročný den.“ Křičel za ní Damon vesele. Neotočila se, jenom přidala do kroku. Chtěla být už co nejdřív v bezpečí. I když ani její dům jí neposkytoval požadované útočiště, přece jenom to bylo lepší, než ulice. Rychle za sebou zabouchla a opřela se o dveře. Poslouchala, jak Damon nastartoval a odjel.

Střídavě ji polévaly vlny horka a chladu. Nevěděla, co má dělat dřív. Sbalit si věci a utéct z města? Zavolat Alaricovi o pomoc? Co by si o ní asi tak pomyslel? Sklopila hlavu a odevzdaně vzdychla. Slzy se jí tlačily do očí. Tělo ji stále ještě bolelo z urputného boje o svou počestnost. Nedokázala uvěřit tomu, že by to byl zrovna Damon, kdo tohle všechno dělal. Vždyť byli tak dobří přátelé. Mohla za to ona. To jistě. Kdyby ho neurazila na plese, nic z toho by se nestalo.

„Si tak pitomá,“ špitla a zajela si rukama do vlasů. Pak se pomalu sesunula podél dveří na zem. Zavřela oči a snažila se zastavit příval bezmoci a zoufalství, který ji pohlcoval. Znovu a znovu.

***

 Bylo to už k ránu, když Elenu vzbudil vibrující telefon. Zaznamenala odstín růžové barvy hrající skrz závěsy na jejím stropě a pak chňapla po mobilu. Automaticky přijala hovor.

„Ano?“ hlas měla trochu ochraptělý.

„Zdálo se ti o mně?“ ozvalo se z druhé strany.

„Damone?“ prudce se na posteli posadila.

„Myslíš na mě?“ pokračoval.

„Ne!“ snažila se znít přesvědčivě.

„Lhářko.“ Slyšela, jak se zasmál.

„Je tohle opravdu nutné?“ protočila očima.

„Ano je!“ odpověděl s naprostou vážností v hlase. „Ale jestli chceš, můžu radši přijít.“ Doslova viděla jeho vítězoslavný úšklebek.

„Ne!“ vychrlila okamžitě. „Nechci, abys přišel.“ Dodala pevně.

„Tak mi odpověz pravdivě,“ napomenul ji. „Zdálo se ti o mě?“ zeptal se znovu.

„Ne,“ řekla odevzdaně.

„A myslela si na mě?“ Elena chvíli mlčela. Byla si jistá, že Damon slyší, jak jí tluče srdce.

„Ano,“ vydechla a musela před sebou zavřít oči, jak se styděla.

„Věděl jsem to.“ Kousla se do rtu. Přála si říct mu tolik nadávek, kolik jenom znala, ale bála se, že by se v tu chvíli objevil v jejích dveřích.

„Chceš, abych přišel?“ všimla si, že ztišil hlas. Ztuhla. „Tak chceš?“ reagoval na ticho Damon.

„Nechci,“ zašeptala roztřeseně.

„A co kdybych přece jenom… „“

„Damone, prosím.“ Přerušila ho.

„Proč mě pořád prosíš?“ tentokrát zněl otráveně. „Myslíš, že mě obměkčíš? Myslíš si snad, že někde hluboko ve mně je stále ještě ten hodný Damon?“ zmlkl a dal jí prostor na odpověď.

„Ano,“ odpověděla.

„Ale pleteš se. Já nepotřebuju Klause ani hromady krve, abych se zbavil lidskosti,“ šeptal. „Mně na to stačíš ty.“ Dokázala si celkem jasně představit jeho obličej zkroucený do provokativního úsměvu.

„Mrzí mě to,“ hlesla.

„Na to je teď už trochu pozdě,“ zasmál se. „A teď jdi k zrcadlu.“ Rozkázal. Neptala se proč ani jeho ani sebe. Vstala z postele, rozsvítila v pokoji a stoupla si před zrcadlo nad stolem. Její obličej zdobila modrofialová modřina. Těsně pod okem.

„Tohle se stát nemělo,“ přiznal, protože věděl, že Elena drží telefon stále u ucha.

„Pozdě,“ odsekla.

„Až se tě bude Alaric ptát, řekneš mu, že se ti doma udělalo nevolno a spadla jsi na schodech, ano?“ počkal, co řekne.

„Ano.“ Kývla jako omámená.

„Hodná holka.“ Odpověď ho potěšila. „Nechceme přece, aby se někdo dozvěděl pravdu.“ S těmihle slovy zavěsil. Elena stále pozorovala svůj odraz. Nemyslela na to, jak by modřinu zamaskovala. Pomalu spustila ruku s mobilem a položila ho na stůl. Pak nechala po bolavé tváři tiše stékat slzy. Dokud slunce nevyšlo úplně.

 

„Eleno?“ trhla sebou a otočila se ke dveřím. „Jsi v pořádku?“ Alaric zněl naléhavě.

„Jsem,“ křikla přes dveře.

„Můžu dovnitř?“ nedal se odbýt.

„Já… “ rychle se rozhlédla. „Převlekám se.“ Vyhrkla a otevřela skříň.

„Fajn. Tak až budeš hotová, přijď na snídani.“ Zněl trochu rozpačitě, když zjistil, že ji vyrušil při oblékání, ale lež zabrala a Alaric odešel dolů do kuchyně. Elena se nakonec opravdu převlékla do domácího oblečení a se zatajeným dechem sešla ze schodů. S napětím očekávala reakci Meredith, když uvidí její modřinu.

„Dobré ráno,“ špitla a sedla si ke stolu, kde bylo přichystané jídlo.

„Panebože, co se stalo?“ Meredith hned vyskočila ze židle a už si prohlížela její obličej.

„Nic to není.“ Elena nervózně odtáhla tvář od jejích všetečných rukou. „Včera večer se mi udělalo trochu špatně a omdlela sem.“ Vysvětlila.

„Omdlela? Možná bys přeci jenom měla zajet na vyšetření do…“

„Ne!“ přerušila ji rázně.

„Meredith má pravdu, Eleno.“ Ozval se i Alarick, který si ji do té doby jenom starostlivě prohlížel.

„Mně je ale skvěle.“ Ohradila se.

„No jak chceš, si už dospělá.“ Pokrčila doktorka rameny a šla si vypít zbytek kávy.

„Věřte mi, nic to není.“ Ujistila je znovu. Po zbytek snídaně mlčeli. Elena se přinutila něco sníst, aby nedala Alaricovi další podněty k přesvědčování o návštěvě doktora. Meredith ji stále po očku sledovala, ale nakonec jí zazvonil pracovní mobil a tak v rychlosti odběhla. Elena využila chvilkového pozdvižení a zmizela zpátky do svého pokoje. Tam se uchýlila ke svému notebooku.

 

Během zbytku dopoledne shlédla pár filmů, třikrát ujistila Alarica, že je v pořádku a na oběd objednala pizzu. I když hlad neměla. Odpoledne se domluvila s Bonnie na večer v Grillu, aby si mohly konečně promluvit. Nebo spíš Bonnie ji přesvědčila, že jestli se tam neukáže, přijde si pro ni sama. Takže nakonec souhlasila.

 

A večer se neúprosně blížil. Elena se skoro hodinu pokoušela nanést přijatelné množství make-upu, který by zakryl modřinu pod okem, ale nakonec to vzdala a všechno smyla. Bude muset Bonnie prostě říct stejnou historku, kterou řekla Alaricovi. A pevně doufat, že jí taky uvěří.

Odbyla šestá hodina a z přízemí se ozval zvonek. Čarodějka byla přesná. Elena seběhla ze schodů, hodila na sebe bundu, mávla Alaricovi u televize a otevřela dveře.

„Ahoj.“ Kamarádka ji obdarovala milým úsměvem.

„Ahoj,“ vydechla Elena a úsměv jí opětovala. Zdálo se, že už se na ni nezlobí. Nemusely se ani jedna druhé omlouvat, ani nic vysvětlovat. Prostě si po cestě do Grillu povídaly a smály se jako za starých časů. Bonnie jí vypravovala vtipné historky o tom, jak s mámou začarovaly buchtu, aby se rychleji pekla a nakonec skoro volaly hasiče a Elena zas vysvětlila svoji modřinu. Lhát nikdy moc dobře neuměla, ale teď jako by objevila dlouho skrytý talent. Když přišla až do baru, zahrály si kulečník, probraly odjezd Původní rodiny a postýskaly si po Caroline. Nakonec si sedly za Mattem k baru.

Eleninu dobrou náladu vyrušilo až zazvonění telefonu. Omluvila se a šla si o kousek dál přečíst zprávu.

Přijď na dámské toalety! Hned!

Zamrazilo ji. Doufala, že tenhle večer, aspoň tenhle večer jí dá pokoj.

Nebo přijdu já za tebou.

Opravdu jí vyhrožoval? Žaludek se jí sevřel. Nepokoušela se bránit. Hodila si mobil zpátky do kabelky, tu nechala u Bonnie a vydala se za Damonem. Šla rychle, ale jakmile se ocitla za rohem v úzké uličce, zpomalila. Nechtěla tam jít, a když si pro ni přijde teď, nikdo je neuvidí. Má ale vůbec na výběr? Zastavila se s rukou na klice. Nadechla se a otevřela. Zůstala s otevřenou pusou. Velké zrcadlo bylo polepené jejími fotkami. Pořízenými v noci, když spala. V posilovně, venku. Kamkoliv šla, on tam byl.

„Líbí se ti?“ ozval se Damon z kouta.

„Děláš si srandu?“ zamračila se a začala fotky strhávat. Upír ji chvíli pozoroval.

„Doufal jsem, že tě potěším.“ Pokrčil rameny.

„Damone, proč tohle vlastně děláš?“ otočila se na něho naštvaně.

„Kolikrát ti mám říkat, že to je překvapení?“ chytil ji prudce za paži a přinutil podívat se mu do očí. Zamrazilo ji, ale neuhnula.

„Vidím, že ti narostlo sebevědomí.“ Usmál se a odtáhl ji do jedné z kabinek. Opřel o zeď a zavřel.

„A co si myslíš, že děláš?“ pohoršeně sledovala, jak zamyká.

„Tak, Eleno.“ Opřel se dlaněmi po stranách její hlavy. „Pověz mi o tom, jak se ti líbily moje dárečky?“ škodolibě se usmál.

„Nelíbily.“ zakroutila hlavou.

„Opravdu?“ sklonil se k její tváři. „To je škoda.“ Přiblížil se ještě víc. Elena se snažila uhnout co nejdál, ale narazila týlem do stěny kabinky.

„Bonnie mě přijde hledat.“ Varovala ho.

„No a?“ pokrčil nezaujatě rameny. Úsměv na jeho rtech prozrazoval, že její pokus o výhružku byl více než chabý. „Co bys jí asi tak řekla?“ spustil jednu ruku a něžně jí vyjížděl po stehně.

„Nic.“ Pokusila se jeho ruku odstrčit, ale byl neodbytný.

„Vidíš.“ Ušklíbl se.

„Můžeš s tím přestat?“ řekla rozčarovaně.

„Nelíbí se ti to?“ prsty druhé ruky sjel na její krk. „Nebo se bojíš, že líbí?“ naklonil zvědavě hlavu na stranu. Díval se jí zpříma do očí a cítil, jak povoluje.

„Měla bych jít,“ zašeptala.

„Nedržím tě tu.“ Zakroutil hlavou a oči mu sklouzly na její rty. Zachvěla se a z jejího těla začalo pomalu stoupat horko.

„Tohle nemůžeš,“ hlesla, ale instinktivně zaklonila hlavu a pootevřela ústa.

„Co by si asi tak řekli tvoje kamarádky, kdyby tě tu viděly?“ zvedl jedno obočí a sledoval reakci jejího obličeje. Poznal výhru a vítězoslavně se narovnal. Prsty na krku natáhl a sevřel ho. Elena zalapala po dechu.

„Neboj se.“ Uklidnil ji, když spatřil paniku v jejích vytřeštěných očích. „Neublížím ti.“ Sjel pohledem do divoce se zvedajícího výstřihu. Chvíli ho nedočkavě pozoroval, pak její šíji pustil. Nepokusila se utéct. Věděla, že by to nemělo smysl. Proti upírovi neměla nejmenší šanci. Jeho elektricky modrý pohled ji propaloval skrz. Vnímala svoje srdce, které zrychlovalo pod tíhou Damonovi přítomnosti.

„Takže.“ Položil jí dlaně na ramena a pomalu jel až dolů, kde vzal Elenu za ruce. „Budeš už hodná?“ Sklonil se k jejímu obličeji a dostal stejnou reakci jako před pár minutami. Její horký dech mu ovál tvář, když mu nevědomky nabídla svoje rty. Pak přikývla.

„To je dobře.“ Odtáhl se a v jejích očích blesklo zklamání. „Tak si klekni.“ Opřel se o stěnu a sledoval, jak s ní zápasí její vlastní pocity. Chvíli to vypadalo, že se rozpláče. Spodní ret se jí roztřás, nadechla se, ale nakonec nic neřekla. Polkla a zatnula zuby. Když se její kolena dotkla studené podlahy dámských záchodů, věděla, že dopadla až na dno.

Zaslala: Night.Being