Love changes us (2)

„A jsme tady!“ oznámil mi Klaus a začala si odepínat pás. Já však nemohla zpustit oči z krásné, středně velké chatky, která stála osamocená uprostřed lesa.

„Páni, je krásná.“ Klaus se podíval stejným směrem jako já a v očích se mu zableskla jiskra.

„Ano, to je. A také má krásnou historii. Jestli mi to dovolíš, rád bych ti o ní něco řekl.“ Vystoupil z auta, přešel k mým dveřím a otevřel mi je. Podal mi ruku, aby mi usnadnil výstup z auta.

Jakmile jsem vystoupila, ovanul mě studený vítr. „Je tu zima.“

„Ano, tak pojď dovnitř. Mám tam krb, jestli je vzadu ještě nějaké dřevo, zatopím.“

Zarazila jsem se. „Mám?“

„Jo, tak chatka je moje.“ Otřepala mě znovu zima a tak mi Klaus položil ruku kolem ramen. Nebránila jsem se, nebylo mi to vůbec nepříjemné. Právě naopak. Došli jsme na verandu. Prkna pod námi vrzali. Klaus vytáhl z černé bundy, která mu mimochodem velice slušela, starý velký klíč. Odemknul ji a z chatky se nás vyvalil teplý vzduch. Nejspíš se tam už dlouho nevětralo, což mi za chvíli potvrdil i Klaus.

„Už dlouho jsem tu nebyl. Čas od času někoho ovlivním, aby mi sem zajel a trochu tu poklidil a opravil něco na chatce, ale já sám jsem tu už dlouho nebyl.“

„Jak přesně dlouho?“

„Kolem sto padesáti let.“

Zůstala jsem se s údivem na něj dívat. Napadlo mě, jak asi dlouho tu ta chatka stojí, když tu takovou dobu nebyl. Rukou ukázal, ať jdu dál. Když jsem vstoupila, uviděla jsem místnost, která nejspíš sloužila jako hlavní pokoj. U zdi naproti dveří stála pohovka, zhruba z 18. století, která na sobě měla pěkný vzorek. Vedle pohovky stál malý stolek. Podél další stěny byla knihovna. Naproti knihovny, byly na zdi pověšené obrazy přírody, ale i lidí. Chtěla jsem se podívat blíž, jestli to nejsou Původní, ale vůbec jsem je nepoznávala. Vedle obrazů byl vstup do kuchyňky. Klaus za námi zavřel dveře. V místnosti bylo hned méně světla, i když do ní směřovaly tři okna.

„Porozhlédni se tu, já se za chvíli vrátím.“

A odešel. Samozřejmě mě napadlo, že bych teď mohla utéct, ale nemělo to cenu. Klaus by byl za chvíli u mě a stejně se mi odsud nechtělo. Nevím, čím to bylo, ale s Klausem jsem se cítila tak nějak v bezpečí. A to by mě ještě před týdnem nenapadlo. Zamířila jsem ke knihovně. Byly v ní samé knihy o válce, nebo romány. Usmála jsem se. Nedokázala jsem si představit, jak Klaus čte romantické knihy. Vybrala jsem si jednu a začala jsem v ní listovat. Ale byla jsem moc zvědavá a tak jsem se vydala podívat se do šuplíků, co tam asi najdu. Byly tam sešity, stará pera a potom jsem našla nějakou krabičku, chtěla jsem se do ní podívat, ale potom mě napadlo, že by to vůči Klausovi nebylo spravedlivé. Na krbu, který byl vedle dveří, byly také obrázky, ale menší.

Otevřely se dveře a byl v nich Klaus. Nesl dřevo. „Měl jsem štěstí, dřevo tu je, takže nemusím běhat po lese a shánět ho.“

Usmála jsem se na něj. „Chceš pomoct?“

Bylo mi jasné, co odpoví. Byl to upír, tisíc let starý, takže to dřevo určitě unese. Vzhledem k tomu, jak se na mě podíval, si určitě uvědomil, to samé co já. Do krbu dal třísky, staré noviny a zapálil je sirkami, které vytáhl z bundy.

Když mu po třech pokusech oheň zůstal hořet, otřel si ruce a podíval se na mě. „Chceš něco k jídlu?“

Pomyslela jsem na to, že bych se něco dala. „Mám na něco chuť, ale pochybuju, že když jsi tu posledních sto padesát let nebyl, že tu budeš mít nějaké poživatelné jídlo.“

Klaus se usmál a zmizel venku, za pár vteřin byl ale zpátky a v ruce držel dvě tašky. „Čína!“ oznámil mi.

Musela jsem se usmát. „Ty jsi fakt nepředvídatelný, víš to?“

„Říká se to o mě.“zavtipkoval.

Zamířil směrem ke kuchyňce a já ho následovala. Překvapilo mě, jak byla zařízená. Když jsem byla malá, dívala jsem se na pohádky a přesně takové kuchyně v nich bývaly. Usadili jsme se u stolu a vybalili čínské jídlo.

„Jak jsi věděl, že s tebou budu chtít jet?“

„A měla jsi na vybranou? Buď tu se mnou zůstaneš, nebo budeš bloudit v místě, které vůbec neznáš. Tak nějak jsem tušil, že si vybereš mě.“

„A jak si vůbec k téhle chatce přišel?“

„Jeden voják se jednou v hospodě zmínil, že vyrůstal tady v okolí. No, a jelikož jsem byl tenkrát znuděný upír, tak jsem se sem vydal podívat. Narazil jsem na tuhle chatku. Byla úplně prázdná a tak jsem si ji tu zařídil po svém a…“

„…a tahal jsi sem holky, s kterýma sis užil a potom je zabil co?“ přerušila jsem ho.

Klaus se díval na svou umělohmotnou vidličku. „Jo, tak nějak…Chceš se napít? Vzal jsem víno.“

Přikývla jsem. Proč ne? Víno piju ráda, takže… „Děkuji.“ Poděkovala jsem, když mi nalil do skleničky, kterou vytáhl z kredence. Chvíli na mě jen tak koukal.

„Co se děje?“

Klaus zakroutil hlavou. „Jen obdivuji, jak jsi krásná.“

„Děkuji.“ Chtěla jsem mu říct, že i on nevypadá vůbec špatně…

Po jídle mi nabídl, jestli se nechci jít projít do lesa. Souhlasila jsem. Lepší než sedět tady, protože tušila, že tu zůstaneme déle. Vyšli jsme, já mimochodem pořád v pyžamu, a vydali se do přírody.

„Jak dlouho se tu chceš zdržet?“ zeptala jsem se ho, když jsme procházeli kolem vysokých borovic.

„Nevím. Den, dva.. Záleží na tom…“

„Na čem?“

„Jestli tu chceš být.“ Usmíval se a já mu úsměv oplatila.

„Je tu krásně.“ Musela jsem přiznat. Jeho výraz vypadal pobaveně.

„Myslel jsem si, že se ti tu bude líbit.“

Nastalo hluboké ticho, rušené jen šuměním listí a zpěvem ptáků. „Vyprávěj mi o něčem.“

Klaus se ušklíbl. „O čem?“

„O tobě. O mně jsme mluvili včera večer, takže jsi na řadě.“

„A co o mně chceš vědět? Mou rodinu už znáš a jinak jsem měl úplně normální život.“

„Tomu přeci sám nevěříš.“ Usmívala jsem se. Zřejmě ho to pobavilo, protože se smál také.

„Třeba…za ty staletí jsi přeci musel být někdy zamilovaný.“

„Dvakrát.“

„Dvakrát?“ divila jsem se. „To není možný!“

„Co je na tom nemožného? Ta první se jmenovala Tatia. Byla krásná, měla dítě s jiným mužem a já s mým bratrem Elijahem jsme ji milovali.“

Když dál už nic neříkal, pobídla jsem ho. „A jak to s ní dopadlo?“

„Náš otec ji zabil, a když jsme měli dokončit proměnu v upíry, dal nám její krev abychom ji vypili. Konec pohádky.“

„Moment, říkal jsi dvakrát, kdo byla…“

Přerušil mě Klausův prst na mých rtech. Očekávala jsem, co se stane. Ukázal na kopec před námi. Byly tam srnky. Jaká nádhera. Asi půl hodiny jsme je sledovali, dokud se nevyplašili a neutekli. Procházeli jsme se ještě asi dvě hodiny a povídali jsme si o všem možném. Pak se začalo zatahovat nebe.

„Bude pršet,“ oznámil mi. Utíkali jsme se schovat do chatky a i když jsme tam byli za chviličku, byli jsme strašně zmoklí.

„Ještěže už nejsem člověk, jinak bych z toho měla chřipku jak dělo.“

„Tak se vysleč. Já ti dám nějaké mé oblečení.“

Nejspíš viděl, jak se tvářím, protože ukázal směrem ke dveřím. „Támhle je koupelna a tady si něco vyber.“ A taky jsem si vybrala. Bílou košili a černé kalhoty. Ty mi, jak jsem zjistila v koupelně, kam mě Klaus poslal, byly velké. Naštěstí košile byla dlouhá a tak jsem mohla mít jenom ji. Když jsem přišla zpět do místnosti s krbem, byla jsem tam sama. Na pohovce ležel lísteček. „Za chvíli jsem zpátky. Klaus.“ Hupla jsem sebou na pohovku a rozhlížela se po pokoji. Na stolku jsem spatřila knížku, kterou jsem tak předtím odložila. Začetla jsem se do ní. Než se Klaus vrátil, měla jsem dvě kapitoly přečtené.

Zaslala: Markýz