Lest (3)

„Takhle oblečení tady chodit nemůžeme. Upálili by nás za živa.“

„Co navrhuješ?“

„Pastor ve zdejším kostele nepije sporýš, můžu ho ovlivnit, aby nám dal nějaké oblečení, které tam naše rodina odkládala, když už je nenosila. Neboj, jsou tam dobré kousky.“

Elena s Damonem přešli dveřím kostela, kde jim otevřel pastor Dominik: „Dobrý den pane Salvatore. Co tady hledáte tak časně ráno?“

„Potřebujeme menší pomoc.“

„Velice rád vám pomůžu, vy víte, že pro vás udělám cokoliv. Můžu se zeptat, co to máte na sobě?“

„Na nic se neptejte a přineste nám jiné oblečení,“ ovlivnil pastora Damon a ten šel ihned jako poslušný pejsek pro jiné oblečení.

„Pane Salvatore, proč by pro vás udělal pastor cokoliv?“ zeptala se Elena s trošku pobaveným tónem. Nikdy neviděla nikoho se chovat k Damonovi s takovou úctou.

„Nesměj se, tady jsem velice vážený člověk. A tomu blbci jsem několikrát zachránil krk.“

Pastor po několika minutách přinesl oblečení a nechal Elenu s Damonem o samotě. Když Elena spatřila, co si má vzít na sebe, myslela si, že je to hodně špatný vtip. Šaty téhle doby už měla na sobě, ale tyhle měly mnohem víc spodniček, různé doplňky a korzet, který minule neměla utažený (měla ho jen na ozdobu), jí děsil nejvíc. Jo, šaty byly nádherné, fialové jako světlé fialky a krásně propleteny zlatavou nitkou barvy slunce, k nim stejně laděný klobouk a stejně fialové boty na středně vysokém podpatku, ale Elena nevěděla, jak se do toho všeho navlíct, aby něco neponičila.

„Tyhle šaty měla Jackie na plese zakladatelů v roce 1863. Byla v nich nádherná.“

„Tohle si mam jako vzít na sebe?“

„Ne, to si vezmu já a ty ten smokink.“

„Fakt vtipný.“

„A líbí se ti?“

„Jo, jsou úžasné, ale nemam ponětí, jak se do toho leze.“

„Jestli chceš, tak ti s tim pomůžu.“

„Neříkam to ráda, ale budeš muset.“

Se spodní částí šatů si Elena nějak poradila sama, ale korzet jí musel zavázat Damon. Byl to pro ni horor. S každým utáhnutím cítila, jak se jí hůř dýchá a docela jí to i bolelo.

„Au, to bolí. Zbláznil jsi se, nemůžu dýchat.“

„Neříkej, máš to sotva z poloviny utažený než to má být, tak neremcej a drž.“

„Tobě se to řekne. Ty jsi chlap a žádnej korzet mít nemusíš.“

„Oh, já bych málem zapoměl, že vy máte, tak strašnou práci. Starat se o rodinu a o domácnost s dvaceti dalšími služebnami.“

„Jaký starání se o rodinu a domácnost?“

„Eleno, tady jsme v mojí době. Jediné věci, které žena musela dělat, byly zdobit manžela, rodit a starat se o děti a musela zařídit, aby měl muž co jíst.“

„Nepřijde ti to trochu potupný?“

„Teď jo, ale kdyby mi v době, kdy jsem byl člověkem, někdo řekl, že ženy budou mít stejná práva a postavení ve společnosti jako muž, tak si myslím, že je blázen.“

Elena a Damon ještě chvíli diskutovali, jaký to dřív bylo, a Elena dostala nápad.

„Strašně ráda bych viděla, jak vypadá v této době Mystic Falls.“

„Jestli chceš, tak se jdi projít.“

„Můžu? A to jako sama?“

„Jo, sama musim zjistit, jak se odtud dostat a v tuto dobu bys nikoho neměla potkat. Jenom se vyhýbej našemu penzionu, mě a Stefanovi. Kdyby si náhodou někoho potkala, zdrav jen ‚Dobrý den‘.“

„Co kdybych potkala Stefana nebo tebe?“

„Vykej mně i Stefanovi. Jen pokud ti začnu tykat já nebo Stefan, záleží na tom koho bys potkala, tak tykej taky. Kdyby ses se mnou nebo Stefanem potkala, tak mi cinkni.“

Elena byla ještě obeznámena se spoustou dalších instrukcí a vydala se na cestu. Dělalo jí menší problém se ve starém Mystic Falls orientovat, protože spousty domů ještě nestály, a nebo tehdejší domy neznala. Po půl hodině procházení se začalo Eleně špatně dýchat a pomalu ztrácela vědomí.

„Damone.“ zašeptala Elena a omdlela.

Lidský Damon se procházel po městě se svým psem. A jeho pes si všiml ležící Eleny.

„Bene, co jsi našel, co pak tam máš? Pane bože. Katherine. Pomoc. Pomoc.“

Jakmile lidi zaslechli Damonovo volání o pomoc, tak se za nim rozeběhlo několik obyvatel města.

„Slečno Katherine, otevřete oči. Slyšíte mě. Co se stalo?“

Zaslala: Dajdis