Love changes us (1)

Tahle povídka navazuje na konec 15. epizody 3. série.

Dorazila jsem domů kolem desáté hodiny. Svůj úkol jsem toho večera splnila nejlíp, jak jsem mohla. Klause jsem zabavila a tak Damon nemůže mít kecy, že jsem to pokazila. Šla jsem se podívat do obývacího pokoje, jestli tam není máma, ale nebyla. Vlastně nebyla nikde v domě. Rozhodla jsem si dát menší sprchu. Byla tak osvěžující. Zatímco mi voda stékala po těle, přemítala jsem si události toho večera.  Jak se Klaus usmíval, když spolu seděli na lavečce před Grillem. Byl okouzlující, šarmantní, dokonce byl i vtipný, což mě velice překvapilo. Byl… dost Caroline, o čem to proboha přemýšlíš? Je to Klaus, ten co tobě a tvým kamarádům tolik ublížil. Vystoupila jsem ze sprchy, otřela se mou nejoblíbenější osuškou se zebřím vzorem a oblékla si červené pyžamo. Vydala jsem se do pokoje. Podívala jsem se na budík, který hlásil půl jedenácté. Byla jsem tak unavená, že jakmile jsem zavřela v posteli oči, usnula jsem.

***

Bylo tři čtvrtě na dvě, když mě probudil hluk. Myslela jsem, že se máma vrátila z práce domů a tak jsem se snažila usnout znovu. Hluk se ale ozval zase. Vstala jsem a šla jsem směrem, odkud hluk vycházel. Došla jsem ke vstupním dveřím. Otevřela jsem je a vykoukla ven. Ovál mě studený vzduch. Začala jsem si mnout ruce. Nikdo venku nebyl. Určitě to byli nějací puberťáci, kteří se prostě mají něco popito. Sama jsem to znala moc dobře. Odebrala jsem se zpět do pokoje naštvaná, za zbytečné probuzení. Došla jsem k posteli, když v tom jsem si to uvědomila, nejsem v pokoji sama! Opatrně jsem se otočila a spatřila jsem…Klause!!! Leknutím jsem vyjekla. Začala jsem rychle dýchat. Klaus se usmál, naklonil hlavu trošku na bok a řekl: „Zdravím, krásná Caroline…“ A dál už si nic nepamatuju…

***

Probudila jsem se v Opelu, který řídil Klaus. Vůbec si mě nevšímal, když jsem si stoprocentně jistá, že věděl, že jsem vzhůru. Snažila jsem se otevřít dveře, ale byly zavřené. „Mohla bys na ně použít svou sílu, ale prosím tě, abys to nedělala. To auto je nové.“řekl a usmál se, aniž by spustil pohled ze silnice. Vrátila jsem se zády zpět k opěradlu a podívala se na něj. „Kam mě to vezeš, kde to jsme?“ zeptala jsem se ho. Poznala jsem, že nejsme v okolí Mystic Falls. To jsem dobře znala. „Klídek Caroline, za chvíli tam budeme.“

„Budeme kde?“

„To je překvapení,“ usmíval se. Očividně mu dělalo radost, že nemám páru, kam jedeme. „Hele nevím, co máš za lubem, ale jestli to souvisí s tím, co se stalo večer, tak mě to nemrzí a určitě se ti nebudu omlouvat.“

„Ten večer necháme plavat, jo?“ Znejistěl, to jsem na něm hned poznala.

„Proč?“ nechápala jsem. „Pomáhala jsem tě zabít a ty nejsi ani trochu vytočený?“ Jen se usmál. „Vytočený jsem byl, ale už mě to přešlo.“

„Cože?“

„Pochopil jsem, že jsi mě ve skutečnosti nechtěla zabít.“

„A na to ji přišel jak? To se ti zdálo, nebo si opravdu myslíš, že jsi tak neodolatelný?“

„To máš jedno. Hlavní je, že jsi tu.“

Pohlédla jsem z okna ven. Kolem nás byla nádherná příroda. „Což mě opět přivádí k otázce, kde to jsme?“

„Ty nedáš pokoj, viď? Ale stejně si musíš počkat, až tam budeme. Do té doby ti to neřeknu.“

Chvíli bylo ticho. Otevřela jsem okénko a užívala jsem si čerstvý vzduch. „Ale jak můžu vědět, že se mě nepokusíš zabít?“

„Prostě mi musíš věřit.“

„Uklidňující. Víš, pokusila bych se utéct, ale jelikož jsi mě unesl v noci a v pyžamu, asi musím zůstat. Teda nepředpokládám, že by jsi spolu se mnou vzal i nějaké oblečení ze skříně, viď?“

Tentokrát spustil pohled ze silnice a podíval se na mě. Začal se hlasitě smát a mezitím řekl: „No, na to jsem fakt nepomyslel. Ale neboj, to červené pyžamo ti sluší.“

Podívala jsem se na sebe. Měla jsem pruhované,červeno-bílé kalhoty a obyčejné červené tričko s krátkým rukávem. Musela jsem se začít smát. „Bezva! A vůbec máš tu nějakou muziku?“ Otevřela jsem přihrádku a vypadlo na mě několik cédéček. Většinou to bylo Beatles a podobné.

„Musíš si uvědomit, že jsem tisíc let starý upír,“procedil, když spatřil můj výraz.

„Však nic neříkám! Vůbec, samo o sobě mě překvapuje, že cédéčka aspoň znáš.“

Začal se smát. Bože, co to zase provádím? To s ním flirtuju, nebo co? Co se to se mnou děje? I když…jsme na výletě, tak proč si ho trošku neužít?

Pustila jsem jedno cédéčko a začla hrát skladba jménem Imagine od Johna Lennona. „Dobře, musím uznat, že tuto písničku mám ráda.“

Jeli jsme ještě asi padesát minut, než Klaus odbočil na přírodní cestu k lesu. Po chvíli jsme dojeli k malé chatce.

Zaslala: Markýz