Helpless (6) – Droga

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 15+.

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.
A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

Její svaly se napínaly pod náporem tíhy posilovacího stroje. Zhluboka se nadechla, naposledy zvedla patnácti kilové závaží a pak s těžkým výdechem rukojeť pustila. Protřepala ruce a stoupla si. Námaha v posilovně jí dopřála trochu odreagování, ale to netrvalo dlouho. Podívala se na mobil, aby zkontrolovala, jestli ji někdo nepostrádal, ale našla jenom několik chlípných zpráv.

Pocit bezmoci, který v ní SMSky vyvolaly, byl nesnesitelný. Sevřený žaludek se stal něčím, na co by si i zvykla, ale že si její pronásledovatel vymýšlel stále nové metody, jak zařídit, aby jí přeběhl mráz po zádech, nebylo nejpříjemnější.

Odložila mobil a sáhla po lahvi s pitím. Přiložila ji k ústům, aby se napila, ale ve stejnou chvíli, kdy si poprvé lokla, místnost zhasla. Zakuckala se a vodu rychle zavřela a zahodila pryč. Venku ještě nebyla tma, ale už bylo šero a Elena mohla rozeznat jenom obrysy posilovny, kde strávila posledních pár hodin. Rozhlédla se, a když se její tep trochu zklidnil, šla k vypínači a párkrát ho problikla. Nestalo se nic. Za zády se jí mihl stín, kterého si nevšimla. O chvíli později světla sama od sebe zase naskočila. Chvíli stála a nechápavě se rozhlížela kolem, ale nakonec došla k závěru, že to nemělo nic společného s jejím nočním návštěvníkem. Srdce jí už ovšem bušilo jako na poplach a měla pořád žízeň. Sehnula se pro lahev zapadlou pod lavicí a znovu si několikrát pořádně lokla. Až po čtvrtém polknutí si uvědomila, že její voda nechutná, jak by měla. Podívala se na obal, ale byla to jen její voda. Váhavě polkla zbytek, co měla v puse. Nic se nestalo. Radši nad tím dál nepřemýšlela.

Napadlo ji, že by se mohla osprchovat. Sáhla po svém batohu a vytáhla ručník, narovnala se a v tu chvíli ji polilo horko. Hlava se jí zatočila a Elena se musela přidržet, aby nespadla. Několikrát zalapala po dechu. Stěny kolem ní se rozvlnily a ji zachvátila panika. Stiskla ručník a podél zdi se dopotácela ke dveřím od umývárny. Strčila hlavu pod umyvadlo a lokla si čisté vody. Pak si opláchla obličej a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Chvíli na ni hleděla vyděšená a překvapená tvář, ale pak se na ni její odraz zářivě usmál.

„Panebože,“ hlesla a její hlas se nesl jako ozvěna místností. „Já mám halucinace,“ vydechla. Zavřela oči, a když je znovu otevřela, spatřila za zády něčí stín. Mihotal se tam, ale víc se nehnul. Otočila se a doufala, že zmizí. Nestalo se. Pohled se jí zamlžil a ona mohla sotva zaostřit na muže, který se k ní začal blížit. Pak se s ní svět zatočil. Mrkala, aby se mohla soustředit, ale neznámá látka v ní jí v tom bránila. Ucítila, jak její tělo někdo zachytil, když se sunulo k zemi. Absolutně ztratila rovnováhu a pojem o čase. Barvy kolem se míhaly, přicházely k ní hlasy. Spousta hlasů, ale jen jeden byl zřetelný. Mužský a tak zastřený, že nemohla rozeznat, komu patřil.

„Moje Elena,“ šeptal a ona matně vnímala, jak se něco chladného dotýká její tváře. Země pod nohama jí zmizela, když ji vzal do náruče. Pak její mysl úplně pohltila droga.

Letěla nad městem a pozorovala, jak se všude třpytí noční lampy. Každá měla jinou barvu a jejich světlo mlžilo okolí. Snesla se ke svému domu a pak oknem do pokoje. Byl posetý papírky, prázdnými vzkazy. Věděla, že by to v ní mělo vyvolat strach, ale pak si uvědomila, že ty vzkazy jsou tam vlastně odjakživa.

Přistoupila ke zdi a chtěla jeden lísteček sundat, zjistila, že se stal součástí tapety. Stejně jako ostatní. Usmála se a vzala do ruky růži, která ležela na posteli. Zavadila prstem o trn a jedna kapka pomalu dopadala na zem. Krev se rozstříkla na podlahu posetou okvětními lístky. Elenin obličej ovál prudký vítr.

Krev z prstu stále tekla a už jí bylo až po kotníky. Lekla se a zavřela oči. Ocitla se v koupelně, kde všechno to zářivé světlo oslepovalo její zrak. Třpytilo se v barvách duhy a Elena se toho pohledu nemohla nabažit.

Rozesmála se a znělo to jako cinkot zvonku. Když se otočila, někdo stál ve dveřích. Natáhla k němu ruku, aby se ho mohla dotknout, ale hned jak to udělala, světla zmizela. Její tělo polil studený pot a vlna strachu. Muž ji chytl za ruku a prudce ji strhl do temného pokoje za dveřmi. Vykřikla, ale z jejího hrdla nevyšel žádný zvuk. Pokusila se bránit, když z ní strhával tenkou košili, ale její tělo reagovalo opačně. Elenině mysli se chladné ruce na jejím těle hnusily, ovšem její tělo zalilo horko. Bylo jí, jako by ho cítila všude. Ani nevěděla jak, a ležela na zádech. Těžké mužské tělo ji tlačilo na hrudníku. Dusila se. Snažila se ho ze sebe shodit, ale byl silnější. Zalehl ji celou svou vahou a pohltil její ústa. Čím víc se zmítala, tím větší vlny vzrušení zalévaly její tělo. Roztáhla nohy od sebe a pustila ho dovnitř. Poslední zbytky zdravého rozumu ji opustily. Nechala se unášet. Křičela, šeptala, prosila. Až nakonec…

„Damone,“ vydechla a všechno kolem zčernalo.

Vzal Elenu z tělocvičny a položil ji na postel v jejím pokoji. Pak se posadil na polstrovaný okenní parapet a užíval si pohledu na její tělo zmítající se v halucinacích. Nejdřív se smála, válela se mezi peřinami a chechtala se jako pominutá. O pár hodin později začala křičet. Děs a hrůza zaplnily její nitro. Damonovi to nevadilo. Nikdo ji neuslyší. Věděl, že Alaric nebude doma. Věděl přesně, jak dlouho bude Elenin stav trvat a znal i přesné účinky drogy, kterou jí dal.

Pozoroval ji se samolibým úsměvem na rtech. Její tvář se křivila strachem a srdce bušilo tak hlasitě, že by to slyšel i upír stojící před domem. O chvíli později se zklidnila. Sevřela ruku v pěst a zmáčkla pomačkanou peřinu. Stiskla stehna k sobě a on v pokoji ucítil opojnou vůni jejího vzrušení. Dýchala přerývavě a něco mumlala. Obočí se jí stáhlo k sobě, jako by se na něco soustředila. Kroutila hlavou ze strany na stranu, jako by chtěla říct ne, ale její vzdechy byly stále intenzivnější.

Damon s napětím očekával, co se stane nakonec a nemohl být se sebou spokojenější. Pohřbil svou dobrou stránku někam hluboko a jenom škodolibě pozoroval trápící se Elenu. Mezi vším tím mumláním najednou zaslechl jedno slovo:

„Damone.“  Neubránil se překvapenému výrazu, ale jeho ego to potěšilo ještě víc. Podíval se na hodiny. Byl čas.

„Už brzo,“ zašeptal a než zmizel, nechal Eleně na zrcadle vzkaz.

***

Vzbudil ji náhlý příval horkosti. Vystřelila z postele, rozrazila dveře do koupelny a strčila hlavu skoro až do záchodové mísy. A v pravou chvíli. Vyzvracela snad všechno, co za ten den snědla. Břicho se jí stahovalo stále silněji, až nakonec zůstala nad záchodem odevzdaně sedět a jenom se dávila. Z očí se jí spustily slzy. Nepamatovala si nic z toho, co se stalo. Jen mlhavé obrazy něčeho, co rozhodně nemohla být pravda. Netušila, co se jí mohlo stát. Poslední reálná myšlenka v hlavě byla, když si lokla vody ze svojí lahve. Pak jako by její mozek někdo nadopoval.

Zůstala sedět na studené podlaze ještě ve špinavém oblečení z posilovny, položila si hlavu na záchodové prkýnko a plakala. Několik dlouhých minut se nedovažovala ani pohnout. Co když má pořád ještě halucinace? Co když se jí ten stav ještě vrátí? A jak se vlastně ocitla doma?

S vypětím všech sil si stoupla a spláchla. Pustila vodu a nabrala si trochu do dlaní. Opláchla si obličej a napila se. Když se narovnala, aby se prohlédla v zrcadle, spatřila vzkaz. Nemohla tomu uvěřit.

Líbil se ti výlet?

Nemohla uvěřit tomu, jak daleko to všechno zašlo. Že by si toho ani ona nevšimla? Za tak dlouhou dobu? Bylo to snad tak nenápadné, že ani nezaregistrovala, jak se její svět rozpadá? Nebo si to uvědomila až pozdě, kdy už není schopná se nijak bránit?

Její tělo bylo zesláblé, ale přesto se celé roztřáslo. Natáhla chvějící se ruku a strhla vzkaz na zrcadle. Naskytl se jí pohled na její zničený, zpocený a zoufalý obličej. To ji vyděsilo ještě víc. Její duše jako by se schovávala někde hluboko, hluboko v ní a Elena viděla jenom odraz toho, co z ní zbylo.

Odevzdaně spustila ruce podél těla a nechala lístek pomalu sletět na zem. Rezignovala. Otočila svoje tělo a odnesla ho do sprchy, aby se pak mohla svalit do rozhrabané postele a okamžitě usnout. Bez náznaku jakéhokoliv pocitu nebo úsilí se svým pronásledovatelem bojovat.

***

Trvalo několik dalších dnů, než se Elena odvážila vylézt z pokoje. Alarickovi namluvila, že je nemocná a on jí uvěřil. Nemohl se s ní hádat. Opravdu vypadala, že by potřebovala do nemocnice. Ale s tím razantně nesouhlasila. Vždycky, když se zmínil o nemocnici, utekla do pokoje a nepustila k sobě ani jeho ani Meredith. Až v pátek večer se odvážila sejít do obývacího pokoje a vzít si i jiné jídlo než to, které jí nahoru někdo přinesl. Stále ještě byla vystrašená, ale krátká návštěva Bonnie ji povzbudila. I když ji mrzelo, že si její nejlepší kamarádka nevšimla jejího zuboženého stavu. Že by se od sebe za tak krátkou dobu tak oddálily?

Bonnie ji pozvala na sobotní koncert nějaké okresní skupiny v Grillu. Nemohla odmítnout. Její znovu rodící se zdravý rozum jí oznámil, že společnost lidí jí pomůže. A ať měla strach sebevětší, musela tam jít. Cítila se sama a ztracená. Doufala, že když bude mezi lidmi, bude v bezpečí. Jenom se do zítřka musí ještě trochu zotavit. Jinak tam všechny vyděsí svým mrtvolným vzhledem.

Chyběla jí Caroline. Byla stále někde na výletě s Tylerem a očividně se nechystala o sobě dát nějaké zprávy nebo se brzy vrátit. Možná to bylo i dobře. Jak znala Caroline, začala by se vyptávat. Jí totiž nic neujde. Chyběl jí starý Stefan, ale zakázala si po něm stále pofňukávat. Chyběl jí i Damon, ale vzpomínky na něj se z nějakého důvodu bála. Ve své hlavě měla u jeho osoby záhadný blok a nehodlala se ještě víc stresovat tím, že by se ho snažila odstranit. Už tak měla dost problémů. A snad poprvé v životě se s nimi rozhodla vypořádat sama. Navzdory tomu, že netušila, jak to udělá. Rozhodla se tak dávno, že už ani nevěděla, jestli měla na začátku nějaký plán. Teď si jenom připadala, že padá do propasti a máchá rukama po nějakém řešení záchrany. Nic nepřicházelo a ona stále čekala, než konečně dopadne až na dno.

***

„Eleno?“ Alaric ji vyrušil ťukáním na dveře.

„Už jdu,“ odpověděla a odložila rtěnku, kterou si pro dnešní večer vybrala.

„No konečně, Meredith už čeká.“ Usmál se na ni, když pootevřela dveře od pokoje.

„Počkejte dole, jen si vezmu bundu.“ Opětovala mu úsměv a zase zapadla do pokoje. Popadla tašku a nacpala do ní ještě pepřový sprej. O chvíli později už sbíhala ze schodů.

„Vypadáš mnohem líp.“ Pochválil ji Alaric. Meredith ji sjela zkoumavým pohledem, ale Elena se nedala zastrašit.

„Můžeme jít?“ zapnula si zip a přehodila kabelku přes rameno.

A tak vyrazili. Všichni společně v Elenině autě. Ke Grillu to byl kousek. Venku zrovna zapadalo slunce a barvilo oblohu do nachových barev. Dívce tlouklo srdce stále silněji každým metrem, co se k baru přibližovali. Vrátit se už ale nemohla. Alarick zabrzdil a zaparkoval. Zevnitř už se ozývaly zvuky nějaké pop rockové skupiny. Z letáku si přečetli, že se jmenují Spring, což bylo trochu vtipné, jelikož jejich zpěvačka se jmenovala Summer a Elena si ji pamatovala ze školy. Měla šeptavý hlas, který se něžně nesl prostorem, ale když na tónu přidala, třepaly se všechny sklenice v okolí.

Bonnie už na ni čekala u jednoho krajnějšího stolu. Asi doufala, že si promluví, ale v tomhle rámusu to šlo těžko. A tak se po sobě jenom nervózně dívaly, usrkávaly Colu a čekaly, až bude mít kapela přestávku. Elena se mezitím rozhlížela kolem a snažila se rozeznat spoustu siluet, které se tam míhaly. Kdyby jen toho muže někdy viděla ostřeji, možná by byla schopná ho rozeznat, ale její pohled byl vždycky něčím rozmazaný. Přesto se nevzdávala. Projížděla a zkoumala okolí a nic podezřelého ani nebezpečného neviděla. Tančící páry, několik líbajících se v koutě, další co si objednávali pití. Ale nic podezřelého. A dokonce nezaregistrovala ani Stefana nebo Damona. Zrovna dva, kteří si tyhle typy akcí nenechávali ujít. Alespoň v poslední době.

 

Stál v tom nejtemnějším koutě a bedlivě sledoval Alarica s Meredith, která se ho snažila přemluvit, aby šli tančit a Elenu na druhé straně provizorního parketu pečlivě zkoumající okolí vedle očividně rozčarované Bonnie. Užíval si pocit, že on ji vidí, ale ona jeho ne. V poslední době to byla jedna z jeho oblíbených činností. Návrat jeho starého ztraceného „já“ se nedal oslavit jinak, než pořádně ztrápenou obětí na pokraji zoufalství. Ale dnešní večer měl pro Elenu přichystanou největší specialitu. Dnešní noc byla jeho vrcholová. Narovnal se a spustil svůj plán.

 

Eleně přeběhl po zádech mráz. Její zátylek zaplavil nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. V poslední době byla na reakce tohoto typu specielně vytrénovaná a extrémně alergická. Zpěvačka zrovna začala zpívat jednu ze svých pomalých zastřených písniček a páry na parketě se hromadily, objímaly a kývavě se pohupovaly do pomalého rytmu. Bonnie vedle ní se usmála. Snad poprvé za celý večer.

A pak ho spatřila. Byl to jenom okamžik a hned jak se narovnala, aby zaostřila, byl pryč, ale ona věděla, kdo to byl. Věděla to tak jistě, jako fakt, že ho o pár sekund později viděla znovu. Pohledem se omluvila Bonnie a vyrazila k baru.

„Viděl jsi ho?“ chytla Alarica naléhavě za ruku.

„Koho?“ otočil se k ní překvapeně.

„Damona!“ křikla, jako by to bylo zjevné.

„Ten ale odjel z města,“ oznámil. Dívka se zastavila v polovině nádechu. „Odjel už před několika týdny.“ Doplnil se ještě Alaric.

„Co? Ale… „“ odmlčela se.

„Děje se něco?“ Alaric si ji bedlivě prohlížel.

„Ne jen,“ hlesla a rozhlédla se. „Myslím, že se vrátil,“ řekla vážně.

„A nedal o sobě vědět?“ zapochyboval. „To se mu moc nepodobá.“ Zakroutil hlavou.

„Já vím, ale… „“ netušila, jak by mu měla vysvětlit, že ho opravdu viděla a netušila ani proč to v ní vyvolalo tak smíšené pocity.

„Tak se dobře bavte,“ vychrlila spěšně a kousek od nich poodešla, aby měla lepší výhled na Grill. Bonnie už byla pryč. Nejspíš se naštvala, nebo si prostě jenom odskočila. A Elenu stále zaléval ten nepříjemný pocit, že je tu někdo, kdo z ní ještě nezpustil oči.

Otočila se ke dveřím právě ve chvíli, kdy z nich vycházel do temné noci. Jeho koženou bundu by přece poznala všude. Okamžitě vyrazila za ním. Rozrazila dveře baru, ale parkoviště shledala prázdné. Kousek opodál stála skupinky kuřáků a na druhé straně u parku právě někdo zahýbal za hlouček stromů a keřů. Rozběhla se.

„Hej!“ křikla, aby si dodala odvahu. Přeběhla silnici a stanula na trávníku. Vzduch kolem jako by zhoustnul. Mezi větvičkami něco zašustilo.

„Vím, že tam si.“ Zkusila ještě trochu zvýšit hlas. Obešla strom s malým porostem a stoupla si pod lampu. Když k ní přišla blíž, našla na ní přilepený lístek. Naštvaně ho strhla a zamazala si palec od inkoustu. Žaludek se jí sevřel. Byl tak čerstvý. Ani si nečetla co je na něm napsané a zahodila ho.

„To vůbec není vtipné.“ Spodní ret se jí roztřásl. Všechny pocity, které se snažila potlačit, se znovu objevily. Za zády uslyšela kroky.

„Už to vzdej, dosáhl si svého,“ vydechla a otočila se. V tu chvíli by přísahala, že její myšlenky explodovaly. Všechno, co se stalo za posledních několik týdnů se, vrátilo v ještě jasnějším světle a ona nechápavě rozeznala obrys muže, který ji stál tolik probdělých nocí a probrečených hodin.

„Ty?“ hlesla tak tiše, že to i on jen s obtížemi slyšel. Odpovědí jí byl Damonův samolibý úsměv.

Zaslala: Night.Being