Helpless (5) – Porážka

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 15+.

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.
A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

„Eleno!“ Hlas přicházel jakoby odnikud. „Eleno, slyšíš mě?“ Bonnie máchla naposled rukou, před kamarádčinýma očima.

„Já poslouchám,“ odpověděla dívka nepřítomně, ale neubránila se překvapenému cuknutí, když jí čarodějka luskla prsty před očima.

„Nezdá se mi.“ Zamračila se. Chodbou školy se rozlehlo zvonění. Elena sebou trhla.

„Fajn, tak si o tom promluvíme jindy,“ oznámila Bonnie podrážděně a i s knihami v náručí se vydala pryč. Elena si toho téměř nevšimla. Stála v rohu chodby a krčila se před procházejícími a probíhajícími studenty.

Byl to teprve den od doby, kdy se její pokoj změnil v noční můru a ona stále nebyla připravená na hlasy ani davy.

„Co tu děláš?“ někdo ji popadl za ruku.

„Nesahej…“ zarazila se.

„Dobře, tak promiň.“ Matt o krok ustoupil. „Nejdeš do třídy?“ zvedl tázavě obočí a nechal se pomalu unášet proudem davu.

Tolik zvuků, tolik barev. Všechno to hemžení kolem. Musela na chvíli zavřít oči, aby se jí nezatočila hlava. Počkala, až se chodba vyprázdní a pak se tiše vydala opačným směrem. Nesnesla by ani minutu být ve škole. Tolik zkoumavých pohledů najednou. Udělalo se jí nevolno, když vstoupila na otevřené prostranství parkoviště. Svazky ve svém náručí k sobě tiskla jako obraný štít. Za každým autem jako by viděla osobu, za každým rohem, jako by měl někdo vyskočit. Roztřesenýma rukama začala hledat v kabelce klíče od auta. Za jejími zády zašustil štěrk. Prudce se otočila a učebnice slétly na zem. Bylo to jenom auto, nejspíš nějaký opozdilec. Vydechla a sehnula se ke knihám. Spěšně je posbírala a položila na střechu vozidla. Pak konečně vytáhla klíče a odemkla. Rychle popadla knihy a naskočila. Učebnice hodila na sedadlo spolujezdce a zabouchla dveře. Srdce jí vyskočilo do žaludku, když na volantu našla vzkaz.

Volám! :-)

A o chvíli později se jí rozezvonil mobil v tašce. Občas doufala, že to nepříjemné cuknutí a studený pot by si její tělo mohlo po tak dlouhé době odpustit, ale asi by si přála příliš. Lístek strhla a nacpala ho do kapsy od mikiny k několika dalším, které dneska už stihla dostat. Nastartovala a nejistě se zařadila do provozu.

Jen o fous stačil vyskočit z okna Elenina pokoje. O vteřinu později už se dívka vploužila dovnitř. Poslouchal, jak odevzdaně vzdychla, popadla kytici suchých růží a s největší pravděpodobností ji hodila do koše. Netušil, proč se nakonec vrátila ze školy, ale představa, že už je ve stádiu, kdy kolem sebe nesnese lidi, se mu líbila. Už jen chvíli a bude mít ženu svého srdce jen a jen pro sebe. Radši zmizel, než půjde zavřít okno a všimne si ho stojícího pod ním.

Stáhla ze sebe všechno oblečení a nasadila něco pohodlného na doma. Tašku odhodila do kouta, a co nejrychleji ze svého pokoje zmizela. Nesnesla v něm být už ani vteřinu. Sešla dolů do obývací místnosti a rozhlédla se. Cítila, jako by její příčetnost byla zavřená někde hodně hluboko v ní a ani se nesnažila dostat ven. Odnesla svoje znavené tělo k Alaricově tajné skrýši a otevřela ji. Měla štěstí a našla jednu poloprázdnou láhev nějaké čiré tekutiny. Neobtěžovala se podívat na etiketu a chňapla po ní. Odšroubovala vršek a lokla si. Její žaludek začal protestovat. Stáhl se a pokusil se vrátit nepříjemně pálící alkohol zpátky ven. Elena se oklepala a odešla do kuchyně, otevřela lednici, chňapla džus a udělala si drink do sklenice v poměru půl na půl.

Už s prvním lokem měla pocit, jako by otupovala svoje rozbolavělé myšlenky, které stále vířily kolem samých nepříjemným událostí. A že se jich v neposlední době stalo až přespříliš. Zapnula hudbu a vypila celou sklenici džusu s vodkou naráz. Mozek začal měknout a napjaté svaly povolovat. Elena nebyla zvyklá pít, takže už druhou várku si dělala při lehkém pohupování ze strany na stranu. Zesílila hudbu v obýváku a hned co si lokla nového zdroje uspokojivého zapomenutí, dala se do tance. Střídavě přepínala písničky, pila vodku s ovocnou šťávou a vlnila se do rytmu tónů.

Moc dobře si uvědomovala, že to, co dělá, je špatné, ale vnímala při pití alkoholu takovou úlevu, že tomu nedokázala odolat. Při třetí sklenici se cítila skvěle. Byla šťastná, nemusela se už o nic strachovat. Zasmála se. Hned na to se zarazila. Kdy naposledy slyšela svůj smích? To ji rozesmálo znovu. Neuvědomovala si nic. Ani hlasitou hudbu, křik podrážděné sousedky, svoji vlastní opilost a dokonce ani Damona stojícího venku za oknem, jak ji skrz záclony se zájmem sleduje.

Láhev se postupně vyprazdňovala a s tím se měnily i Eleniny nálady. U šesté sklenice, která následovala o několik hodin později, zůstala jenom sedět v sedačce. Pozorovala, jak se s ní točí svět a bylo jí neskutečně zle. Bála se ale, že když si stoupne, pozvrací se. Nakonec se natáhla mezi nespočet polštářů na pohovce a usnula. Poloprázdná sklenice jí vyklouzla z ruky, spadla na koberec a vylila se.

***

Ve chvíli, kdy procitla, litovala každé kapky toho vražedného pití, které si vzala. Neodvažovala se ani otevřít oči, aby neviděla tu spoušť, kterou v obývacím pokoji nadělala. Když pak si to uvědomila. Ležela ve své posteli. Chtěla se prudce posadit a zjistit, co se stalo, ale jen pohnula rukou, věděla, že se odtamtud ještě pár minut nehne. Tělo zamotané do přikrývky měla celé propocené a bolela ji hlava tak ukrutně, že by přísahala, že už není součástí jejího těla. Žaludek jako na vodě byl pečlivě vymytý a vydezinfikovaný alkoholem a močový měchýř naopak nafouklý, jako balón. Vyprostila jednu nohu a položila ji na zem, pak druhou a nakonec se s vypětím všech sil posadila. Ve spáncích jí začala pulzovat bolest, ale ona prostě musela na záchod.

O pár minut později už zase seděla na dně vany a polykala tolik množství vody, kolik zvládla, aby svlažila svoje vyprahlá ústa. Jejímu žaludku to neudělalo lépe ani o trochu, ale aspoň se naplnil. Střídala chladnou a teplou vodu a netušila, která z nich jí dělá líp nebo hůř. Nakonec zůstala u teplé, jelikož jí začala být zima. Uvědomila si, že jde odněkud průvan. Zvedla hlavu, aby odhrnula závěs kolem vany, ale ruka jí zamrzla v půlce pohybu. Obrys něčí postavy se rýsoval v jasném světle koupelny. Elenin tep se během pár sekund vyšplhal do enormních výšin. Přitiskla k sobě hučící sprchu a ani se nehnula. Zaplavila ji vlna neuvěřitelného strachu. Seděla nahá ve vaně a v jejím pokoji stál neznámý muž. Tolik mohla totiž přes špatně průsvitný závěs odhadnout. Mohl to být kdokoliv. Cítila se bezbranná.

Trvalo to několik neskutečně dlouhých sekund a ona stále vytřeštěnýma očima pozorovala muže v tmavém oblečení před sebou. Čekala, co udělá, když najednou bouchly dveře.

„Eleno?!“ Alaricův hlas byl jako vysvobození. Mrkla a postava byla pryč.

„Jsi doma?“ křičel a stoupal po schodech.

„Sem v koupelně.“ Rychle zastavila vodu, vylezla z vany, oblékla si župan a vyšla ven ze svého pokoje právě ve chvíli, kdy se Alaric chystal zaklepat.

„Ach, jsi v pořádku,“ oddechl si.

„Neměla bych být?“ zamračila se nechápavě.

„Bonnie mi řekla, že jsi zmizela ze školy, tak jsem měl trochu strach,“ vysvětlil.

„Aha,“ hlesla.

„Volal jsem ti.“ Řekl, jako by stále čekal na objasnění.

„Jo, já vím.“ Zavřela za sebou dveře a stoupla si na chodbu. „Bonnie jsem dlouho neviděla… „“ blábolila a vydala se po schodech dolů. „Musela sem jít domů, protože… „“ zastavila se pohledem na uklizeném obývacím pokoji. Oddechla si. Kdokoliv to byl, byla mu nesmírně vděčná. „Protože mi nebylo dobře.“ Otočila se nahoru na Alarica, který ji starostlivě pozoroval.

„Vypadáš trochu pobledle.“ Změřil si ji zkoumavým pohledem.

„Jo,“ přitakala mu a už zase mířila nahoru po schodech. „Jela sem ráno do školy, ale pak se mi udělalo špatně, tak jsem se radši vrátila domů.“ Mluvila, zatímco procházela kolem stále pozorně ji sledujícího Alarica.

„A jak se cítíš teď?“ zeptal se rychle, než mu Elena uteče zpátky do svého pokoje.

„Líp,“ zalhala.

„Tak to je dobře.“ Řekl, ale spíš už jenom pro sebe, jelikož dívka nedočkavě zaplula za dveře.

Opřela se zády o stěnu a odechla si. Spěšně rozsvítila, šla zavřít okno a pak si vyzvedla vzkaz položený na stole se zrcadlem.

Ani nevíš, jak jsi roztomilá, když spíš a nádherná, když tančíš. Jednou budeš tančit jenom pro mě. To ti slibuji.

P.S.: Nemáš zač. :-)

Po zádech jí přejel mráz a po tváři přelétl náznak vzteku. Nikdy mu nebude tančit! Naštvala se, ale neřekla nic. Podezírala Alaricka, že ještě stojí za dveřmi a poslouchá. Pořád jí nebylo nejlépe a tak se odevzdaně vrátila do postele, ani si neobtěžovala sundat župan a během pár chvil usnula.

Ucítila dotek chladných prstů na svých rtech. Zachvěla se a projelo jí zvláštní napětí.

„Šššš.“ Někdo zašeptal a ona spatřila záblesk nebesky modrých očí. Nezmohla se ani na slovo. Neznámý putoval bříšky prstů z jejích rtů přes bradu, na krku, až skončil ve výstřihu, kde jí divoce tlouklo srdce.

„Teď už jsi jenom moje.“ Viděla jeho zlomyslný úsměv a v podbřišku ji zašimralo. Všimla si, že v místě, kde má zavázaný župan se objevila další ruka a s lehkostí za mašli zatáhla. Župan zůstal držet jen na jejích ramenou. Věděla, co udělá. Věděla, co se stane. Chtivé prsty mezi jejími ňadry se pohnuly a zajely pod látku na jednom rameni. Obličej, který nebyla schopná rozeznat, se sklonil k jejímu krku a nasál vůni její nahé pokožky. Hned na to ztuhla pod dotykem studených rtů. Župan jí sklouzl z jednoho ramene, pak i z druhého a Elena zůstala stát, jak ji pán bůh stvořil. Uvědomila si, že se třese.

„Snad ti není zima?“ ozval se tlumený hlas u jejího ucha. Kývla lehce hlavou na znamení, že je. Netušila, kde se v ní vzala taková odvaha. Muž si ji přitáhl ještě blíž k sobě, dlaň položenou těsně nad jejím zadečkem. Naskočila jí husí kůže. Jeho dotek studil ještě víc, než okolní vzduch, ale z nějakého jí neznámého důvodu chlad ustoupil. Sjel prsty po jejím rameni, na bok a pak zpátky nahoru po levé straně hrudníku. Eleně unikl slabý sten, když jenom o pár milimetrů minul její bradavku.

„Polib mě,“rozkázal. Nelíbilo se jí, že si s ní může dělat, co chce, ale její tělo nebylo schopné vzdorovat.

Stoupla si na špičky a váhavě přiložila své rty na ty jeho. Její páteří projela elektřina a Elena se vzbudila.

Ještě stále těžce oddechovala a snažila se zahnat vzrušení, které se jí těsnalo mezi stehny. Sáhla po mobilu a pohlédla na hodiny. Spala jenom pár hodin. Venku stále vládla neproniknutelná noc. Elena se posadila na posteli a položila chodidla na podlahu. Pak si přehodila nohu přes nohu a doufala, že šimrání za chvíli odezní. Ani ji nenapadlo, že si ve spánku sundala župan, ve kterém usnula. Sebrala ho z postele a šla se převléknout do pyžama. Všimla si, že okno je opět pootevřené, věděla, že ho zavírala, než šla spát, ale kupodivu už ji to ani nijak nepřekvapovalo. Obešla postel a zavřela ho. Nenapadlo ji spojit si návštěvu neznámého muže s jejím snem. Byla to moc nepříjemná skutečnost a ona nevěděla, co se jí vlastně děje. Možná, že se jí jenom stýská po někom, kdo by jí byl na blízku a pečoval o ni, jako Stefan nebo Damon.

„Damon,“ hlesla si pro sebe a podívala se na mobil. Kde tomu byl konec? Chyběl jí víc, než si připouštěla a mrzelo ji, že se mu neomluvila dřív, než odjel.

Odevzdaně se vrátila zase do vyhřáté postele a lehla si. Její mysl stále promítala obrázky ze snu. Jeho nebesky modré oči, něžné a chladné ruce. V břiše znovu ucítila motýlky. Tohle bylo špatné. Moc špatné. Ale hned, jak se vyspí, tak ten pocit určitě odezní. Určitě! Pomyslela si. S tímhle pocitem nejistoty zůstala ležet ještě několik hodin, než nad ránem konečně usnula.

Zaslala: Night.Being