Unbelievable (8)

Stefan pravidelně pokojně oddychoval, zatímco mu Katherine ležela hlavou na hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Byla zamilovaná, ale to už 145 let. Byla nesmírně spokojená se svým dosavadním životem a také, že ji Stefan stále miluje. Po chvilce vstala a sešla dolů do sklepa, kde potkala Damona.

„Co tu děláš?“ zeptala se nejistě Katherine, když spatřila Damona u mrazáku s krevními transfuzemi.

„Elenu někdo přeměnil, a aby mohla přeměnu dokončit, tak se musí napít krve,“ odpověděl starostlivě Damon.

„Ty ji vážně miluješ,“ nevěřícně se na něj Katherine podívala.

„Ano, Katherine, miluju ji celým svým mrtvým srdcem.“

„Miloval si tak kdysi i mě?“

„Tak to dneska opravdu nehodlám řešit. Někdy si o tom můžeme popovídat, ale dneska opravdu ne!“

„Damone?“ ozvalo se od dveří, kde momentálně stál Stefan.

„Copak bráško? Trable v ráji?“ pronesl ironicky Damon.

„U mě dobrý, ale ty to evidentně moc pod kontrolou nemáš,“ vysmíval se mu Stefan. Katherine jenom protočila panenky, vzala si pytlík s krví a odebrala se nahoru se slovy: „Nechám vás to tu dokončit a ty,“ ukázala na Stefana, „se pak zase vrať do postele.“

***

„Eleno?“

„Ano? Jsem v koupelně.“

„Na, vypij to,“ řekl jí Damon a podával jí skleničku s tmavě rudou tekutinou.

„Díky,“ odpověděla jsem mu a vypila celou ji celou najednou.

„Máš na večer nějaké plány?“

„Vlastně ano, měla jsem v plánu jít s jedním mým kamarádem na skleničku,“ zalhala jsem mu. Můj původní plán zněl malinko jinak.

„Aha…“ nechal vyznít do prázdna. Všimla jsem si toho zklamání v jeho tváři.

„Ty máš nějaké plány?“ zajímala jsem se, aby to nevypadalo, že je mi to lhostejné.

„Musím si něco zařídit, takže budu na dva dny pryč, ale pak se vrátím. Odjíždím za hodinu.“

*** 

„Stefane?“ zavolala jsem do domu, ale nikde žádná odezva.

„Eleno?“ ozvalo se najednou zpoza rohu, až mě to malinko polekalo.

„Ahoj.“

„Co tu děláš?“ překvapeně na mě zíral.

„Přišla jsem se na tebe podívat, je tu Katherine?“

„Ne, před chvílí šla na lov.“

Tahle odpověď mě potěšila, proto jsem dlouho neváhala a přitáhla si Stefana k sobě, abych ho mohla konečně políbit. Bylo na něm vidět, že jsem ho zaskočila. Když už se konečně vzpamatoval, tak se zapojit do mé hry. Líbali jsme se celou cestu do jeho pokoje, kde jsme nakonec spadli do ustlaných peřin. Vášnivě mě líbal na krku a rozepínal mi košili, co knoflíček, to polibek na krk. I když jsem se cítila, jak v sedmém nebi, tak mi něco scházelo. Moje košile ležela někde na zemi, stejně tak jeho tričko.

„STEFANE?!“ ozvalo se za námi a v hlasu jsem poznala Katherine.

„Katherine?“

„Ty nevěrnej hajzle!“ zařvala na něj.

„Katherine, nech mě to vysvětlit,“ dožadoval se.

„Výborně Eleno, nejdřív Damon a teď Stefan, kterej patřil mě, jenom mě!“

„Damon?“

„Nedělej blbou, víš dobře, o čem mluvím, ty malá děvko!“

Upírskou rychlostí jsem se k ní přiřítila a jednu jsem jí natáhla. Potom jsem sebrala svoji košili a vypadla odtamtud. Hned, jakmile jsem sedla za volant, tak jsem dupla na plyn a jela směrem domů. Když jsem přijela celá ubrečená domů, tak jsem zalezla k sobě do pokoje a nechtěla nikoho vidět. Byla jsem šťastná, že jsem doma sama. Zamkla jsem hlavní dveře a šla do kuchyně. Vypila jsem jeden pytlík krve, co mi tu Damon nechal. Pak jsem sáhla po lahvi whiskey, abych zahnala smutek a výčitky svědomí. Pila jsem a pila. V hlavě se mi míchaly veškeré emoce. Smutek. Nenávist. Láska. Nedokázala jsem si nějakých způsobem utřídit, tak jsem to radši zapila další skleničkou whiskey. Najednou jsem se válela na zemi, v další chvíli jsem se nějak vyjít schodu, když jsem slyšela domovní zvonek.

„Nikdo není doma.“

„Eleno, otevři!“ Ten hlas mi byl nějak povědomý, tak jsem se rozhodla jít otevřít. Když jsem na prahu viděla Damona, tak mi to došlo.

„Co tu děláš?“ otráveně jsem se ho zeptala a snažila se mu dát najevo, že na něj skutečně nemám náladu.

„Vrátil jsem se dřív, tak mě napadlo, že se u tebe stavím,“ chvíli jsem na něj nechápavě zírala, než zase začal mluvit.

„Chápu, blbej nápad, tak já zase půjdu.“

„Máš pravdu, skutečně blbej nápad,“ ve tváři se mu mihnul překvapený výraz, ale rychle zase zmizel.

„Dobrou noc, Eleno.“

„Vypadni!!“ zařvala jsem a práskla mu dveřmi před nosem. Ve stejnou chvíli jsem se sesunula na zem a začala hlasitě vzlykat. ‚Proč já?‘ křičel můj vnitřní hlas. ‚Asi si to zasloužím,‘ zároveň moje vnitřní Já odpovídalo. Vyšla jsem těch pár schodů ke mně do pokoje, kde jsem sebou práskla na postel a začala přemýšlet, ale nedokázala jsem to. Místo přemýšlení jsem sáhla po malé knížečce na nočním stolku a začala psát:

Milý deníčku, nechápu, co se to se mnou děje. Dnes jsem šla za Stefanem a z ničeho nic jsem se na něj vrhla, i když mi to mé vnitřní Já zakazovalo, ale já ho neposlechla. Mám výčitky svědomí, ale nejsem si jistá, kvůli komu. Cítím, jako by mně kus chyběl a nevím, čím to prázdné místo zaplnit. Nedokážu se sama se sebou srovnat, potřebovala bych se někomu se svými problémy svěřit a napadá mě pouze jedna osoba. Klaus…

Vzala jsem telefon a vyťukala Klausovo číslo. Klepala se mi ruka a naslouchala jsem intenzivnímu vyzvánění.

„Eleno?“ ozvalo se na druhé straně.

„Klausi, jsem ráda, že tě slyším. Mám problém, velký problém.“

„Nech mě hádat, nevíš, čí jsi a začíná tě sžírat pocit viny,“ říkal to tak jemně, jako by mluvilo mé vnitřní Já.

„Přesně, co mám dělat?“ sama jsem slyšela, jak mi přeskakuje hlas a jak zoufale vlastně zní.

„Jsi sama doma?“

„Ano, jenom já a lahev whiskey.“

„Dobře, za 10 minut budu u tebe, dobře?“

„Budu čekat,“ poté jsem hovor típla a sešla dolů do obýváku, kde jsem našla Jeremyho.

„Jeremy? Co tady děláš?“ zeptala jsem se svého mladšího bratra, jako by dělal něco nezákonného, nebo aspoň mě to tak znělo.

„Koukám na televizi,“ odpověděl a stále sledoval obrazovku, když se najednou ozval domovní zvonek, tak jsem šla otevřít.

„Klausi, jsem ráda, že si přišel.“

„Klaus?“ ozvalo se od televize.

„Rád tě vidím, Jeremy.“

„Já tebe taky, Klausi,“ zdvořile mu Jeremy odpověděl a potřásl si s ním rukou. Pak jsme se odebrali do mého pokoje.

„Dáme si panáka?“ zněla moje první otázka, protože jsem cítila, jak střízlivím a na tuhle konverzaci potřebuju být minimálně v náladě. Vypili jsme prvního, druhýho, desátýho a pak už si jenom pamatuju, jak ležím na posteli a Klaus mi povídá něco o tom, že měl před pár staletími podobný problém.

„Víš, Eleno, jednou přijdeš na to, kterého vlastně miluješ.“

Zaslala: Katty