Helpless (4) – Posedlost

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.

A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

Po dvou týdnech si nedostatek spánku a stálá záplava chlípných vzkazů začala vybírat svoji daň. Neznámý se i přes velký počet výhružek neukázal, ale Elena věděla, že ať jde kamkoliv, on ji sleduje. Dával jí to dost jasně zprávami na mobil při každé vhodné příležitosti a lístečky všude po domě s čím dál víc vulgárními texty. Čas od času dostala zpestření v podobě nechutného dárku nebo nepříjemného překvapení. Shnilé jahody nasypané v umyvadle, mrtvá kočka v posteli, a několik myší utopených v její vaně. Pokaždé bylo takové překvapení následované Eleniným výkřikem, vztekem a nakonec pocitem naprostého zoufalství.

Nemyslela už ani na to, jak by svého pronásledovatele vystopovala, nezbývaly jí na to síly. Neřekla to nikomu, protože se styděla. Ve škole se snažila vypadat jako by se nic nestalo a ani jí to nedalo moc práce. Caroline se stýskalo po Tylerovi, a co chvíli zůstala zasněně hledět z okna učebny, Bonnie se s Elenou pořád nebavila a Alaric byl příliš zaměstnaný Meredith. Vrah, který Mystic Falls sužoval, si dal pauzu, takže si všichni užívali zdánlivou idylku přicházejícího jara.

Elena se při tom všem shonu cítila opuštěná. Nejvíc ze všeho jí asi scházel Damon se Stefanem. Po tom, co nastal klid a mír, se o ni nemusel nikdo starat. Předpokládala teda, že Stefan si zalezl do svého pokoje a sepisoval svoje nejdůležitější životní události, Damon se vyhříval u krbu a pil whisky a oba se jí tím tak úspěšně vyhýbali. Několikrát se chtěla sebrat a jet se na bratry podívat, ale pokaždé ji zastavil nějaký vzkaz nebo nepříjemná událost. A navíc co by jim řekla? Damon se s ní nebavil a Stefan se jí asi bál. Její život se proměnil v noční můru, ze které se nemohla vzbudit.

***

 „Jste sami v temnotě,“ mužský hlas byl tajemně zastřený, „sami v hluboké noci.“ Elena cítila, jak se jí dostává pod kůži. „Sleduje vás neznámý stín,“ otřásla se, „predátor si vybírá svou kořist. Loví vždycky pod pokrývkou tmy.“ Objala si ramena a pokusila se hlas chvíli nevnímat. „Noční lovci jsou těmi nejnebezpečnějšími predátory. Svou kořist stopují v okamžiku, kdy je nejzranitelnější.“ Už to nevydržela a vymrštila ruku do vzduchu.
„Ano, slečno Gilbertová?“ usmál se na ni profesor.

„Mohla bych si prosím odskočit?“ zeptala se slušně.

„Jistě.“ Přikývl a dál pokračoval ve výkladu o kočkovitých šelmách. Elena vstala, věděla, že ji všichni pozorují, ale neotáčela se, a co nejtišeji vyklouzla ze třídy. Hned jak zavřela dveře, její mobil v kapse zavibroval. Jenom při tom pocitu jí naskočila husí kůže.

Nemáš ráda kočičky?

Zpráva sice nebyla ze skrytého čísla, ale Elena neměla v úmyslu odpovídat. Udělalo se jí špatně. Přála by si na chvíli zavřít oči a stát se neviditelnou. Telefon si strčila zpátky do kalhot a vykročila k dívčím toaletám. Mobil v kapse se rozvibroval ještě intenzivněji, ale ona ho ignorovala. Schovala se do jedné z malých kabinek a sklopila prkýnko, aby si mohla sednout. Přístroj stále dotíral na její stehno. Zajela si rukama do vlasů a pokusila se na chvíli nevnímat okolí. Nešlo to. Dusila se. Do očí se jí hnaly slzy.

„Dost!“ napomenula se tiše. Hlasy v hlavě jí hučely, překřikovaly se. Elena se snažila soustředit a vytěsnit všechny nežádoucí myšlenky, ale byla bezradná. Mobil v kapse vibroval, na chodbě se bavily nějaké dvě uklizečky, malým oknem u stropu do místností pronikaly zvuky z hřiště a rozléhaly se po kachličkových zdech, kapky unikající z kohoutku v pravidelných intervalech odměřovaly čas a Elena se jenom krčila, aby tomu všemu unikla. Přiložila si dlaně na uši, aby ztlumila zvuky v okolí, ale dosáhla jenom toho, že se její myšlenky staly hlasitějšími.

Místností se něco prohnalo. Prásklo dveřmi, až Elena nadskočila. Tlaková vlna zatřásla konstrukcí záchodových kabinek a nejednu otevřela. Ztuhla a naslouchala. Ten pocit znala. Vítr na tváři si pamatovala. I když její dvířka byla zamčená, jasně cítila vánek, který se objevil pokaždé, když se kolem ní prohnal nějaký…

„Upír,“ šeptla vyděšeně. Rychle vstala a prudce otevřela kabinku. Chtěla se rozběhnout po chodbě, ale její pohled zastavily vzkazy přilepené na velkém zrcadle visícím na protější stěně.

Vytáhni

Ten

Mobil

Z

Kapsy

Každé jednotlivé slovo mělo svůj vlastní lístek. Eleně se sevřel žaludek. Její pronásledovatel tedy musel být upír. Cítila se ještě zoufaleji než kdy před tím. Kdyby to byl jenom člověk, měla by šanci, ale proti upírovi? Možná by jí mělo být lépe, mohla teď snížit kruh podezřelých, ale co ve skutečnosti bude dělat?

Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Na poslední chvíli tak zastavila slzy, které jí dělaly knedlík v krku. Vytáhla mobil z kapsy. Měla přesně 100 nepřečtených textových zpráv. Zvedla se v ní vlna vzteku.

„Už žádné zprávy!“ vřískla a třískla s křehkým přístrojem o bílou zem. Součástky se rozletěly na všechny strany. Elena se opřela zády o zeď.

„Už žádné vzkazy,“ zašeptala a svezla se na zem. Na malý okamžik cítila úlevu.

***

Hned jak se vrátila ze školy, vrhla se pod uklidňující proud teplé sprchy. Dům byl jako obvykle prázdný. Ani ji to už nepřekvapilo. Alaric trávil spoustu svého času s Meredith v jejím bytě, takže Elena zůstávala často sama.
Sedla si na dno vany a přemýšlela. Jestli to byl celou dobu upír, musel to být někdo, kdo měl pozvání do jejího bytu. Znovu ji napadl Klaus nebo Damon. Ale co když to nebyl ani jeden z nich a někdo neznámý ovlivnil nevinného člověka? Nebo to mohl být člověk, kterému upír jenom pomáhal. A kolik upírů vlastně bylo ve městě?

Myšlení ji unavovalo. Víčka se jí začala klížit. Nedostatek spánku se začínal hlásit a postel teď vypadala jako jediné rozumné řešení. Už si ani nevzpomínala na noc, kdy by se pořádně vyspala. Bylo jí jasné, že není ani trochu bezpečné usnout a to ani uprostřed odpoledne, ale mozek dokonale vypověděl službu.

Vypnula vodu, převlékla se do pyžama, zamkla všechny dveře, zapečetila všechna okna a zachumlala se do postele. Trvalo jen pár sekund, než se ponořila do neklidného spánku.

 

Damon seděl ve svém motelovém pokoji, který si dočasně pronajal a pozoroval nazlátlou tekutinu ve sklenici na stolku. Chyběl mu jeho krb. Dnes možná udělal chybu, když dal Eleně záminku k jeho vlastnímu odhalení, ale jak tak pozoroval její psychický stav, pochyboval, že je ještě vůbec schopná racionálně uvažovat. Ruce se jí třásly pokaždé, když ráno otvírala dveře od domu, hlas se jí zadrhával, když mluvila s někým do telefonu a srdce se jí rozbušilo hned, jak se ráno vzbudila a spatřila třeba jenom pootevřené okno. Nemohl se sebou být spokojenější.
Nejvíc ho ovšem překvapil fakt, že o svém tajemném pronásledovateli nikomu neřekla. Všiml si, že omezila styky se svými kamarádkami. Osud mu nemohl hrát do karet lépe.

Venku se pomalu šeřilo. Slunce schovávalo svoje hřejivé paprsky za obzor a na ulici se jedna podruhé rozsvěcovaly lampy. Damon do sebe obrátil zbytek whisky z lahve a vstal z křesla.

 

Byla už hluboká noc, když Elena poprvé rozlepila víčka. Cítila se mnohem lépe. Spánek jí dodal trochu energie. V pokoji byla tma a to ji znovu uspávalo. Zabalila se do rozehřáté přikrývky a spokojeně se usmála. Pár jejich starostí jako by odplulo.

Za jejími zády něco zašustilo. V tu ránu ztuhla. Srdce jí několikrát poskočilo a vyletělo až do krku. Klid! Nejspíš se ti to jenom zdálo. Snažila se srovnat si myšlenky v hlavě. Bála se otevřít oči. Ležela na boku otočená ke dveřím do koupelny. Okno za jejími zády neviděla, ale jasně cítila ten lehký průvan, který jí ovál zátylek. Cukla sebou a sepjala rty, aby nevydala ani hlásku. Podlaha vrzla. Po páteři jí přejel mráz. Cítila, jak jí po těle stéká studený pot. Když se otočí, bude tam někdo stát? A bude to vůbec člověk?

Její zrak už si zvykl na šero v pokoji, které chabě narušovalo světlo z ulice. Oči měla do široka rozevřené a snažila se zachytit co jen nejmenší stín, ale čím více se snažila, tím více se jí zdálo, že se hýbe všechno kolem. Teď nebo nikdy! Poručila si, ale nepohnula se. Svaly odmítaly spolupráci.

Náhle ucítila dotek ve svých vlasech. Prudce vystartovala a posadila se na posteli. Z úst jí vyšel němý výkřik. U její postele někdo stál. Ruka jí automaticky vystartovala po světle. Pokoj se prozářil žlutým světlem stolní lampy. Stín zmizel. Elena zůstala sedět na posteli. Srdce jako by jí mělo vyskočit z hrudi. Očí jí zvlhly a ona se rozplakala.

 

„K čertu,“ zanadával si Damon, když už byl v bezpečí stínu ulice. Tohle teda rozhodně neplánoval.

Z Eleniného okna uslyšel vycházet vzlyky. Poznala ho? O tom pochyboval. Byla tak vystrašená, že ani nedokázala vykřiknout. Měl zmizet hned, když poznal, že se vzbudila. Ani by o něm nevěděla. Ale její strach, který naplnil místnost, když ho uslyšela, byl tak opojný. Nemohl se jí nabažit. Musel se jí dotknout. Nemohl by bez ní žít. Miloval ji přece.

Obličej mu zkřivil škodolibý úsměv. Pomalu se otočil a zamířil zpátky do svého motelu.
Když vylézala z postele, nohy se jí ještě podlamovaly. Sedla si na okraj a snažila se popadnout dech. Tep už se snížil pod kritické maximum. Sklopila hlavu a opřela se o matraci. Několikrát vzdychla, pak si konečně stoupla. Třásla se po celém těle, když se blížila k oknu. Před očima se jí stále vlnila ta neznámá silueta.

Co teď bude dělat? Řekne to už konečně někomu? Hlavou jí proudily různé myšlenky. Z prvotního šoku už se oklepala. Teď jí začal mozek pracovat na plné obrátky. Byl to upír? Ptala se sama sebe. Musel být. Odpověděla si automaticky. Kdo jiný by se tak rychle dostal pryč. Jenže kolik upírů má pozvání do jejího domu?

„Damon,“ hlesla. Všechno zapadlo do sebe. Naštvala se. Vrhla se ke skříni a doslova ze sebe strhala pyžamo, aby ho mohla nahradit džíny a tričkem. Shrábla klíče od auta ze stolu a už běžela ze schodů. Nastartovala a za skřípění pneumatik se vyřítila na silnici.

Trvalo jenom pár minut, než štěrk pod jejími koly zarachotil a Elena zastavila před honosným domem Salvatorových.

„Kde je?!“ rozrazila dveře a vřítila se do hlavní haly.

„Sháníš někoho?“ Stefan zmateně scházel ze schodů.

„Kde je Damon?“ vřískla.

„Nevím,“ pokrčil upír rameny.

„Je tady?“ nedala se odbít. „Vím, že tu je,“ křičela a rozhlížela se kolem.

„Nechceš se třeba uklidnit?“ navrhl Stefan otráveně.

„Neříkej mi, že se mám uklidnit!“ v krku jí pálilo, jak se snažila ze sebe dostat všechen vztek. Popadla Damonovu broušenou lahev na whisky a vší silou ji mrštila do nezapáleného krbu. Střepy se rozletěly kolem.

„To by snad stačilo!“ I Stefan začínal být nesvůj.

„Až ho potkáš, vzkaž mu, že si to s ním všechno vyřídím!“ pohrozila mu prstem. Otočila se na podpatku.

„Jsi v pořádku?“ Sledoval její záda.

„A co myslíš?“ obrátila se a naposledy ho okřikla. Musela se ohnout v pase, aby vůbec byla schopná tak zvýšit hlas. Stefan zmlkl a oněměle na ni hleděl. Elena chvíli oddechovala. Překvapená svou vlastní hysterií. Pak utekla.

Stefan poslouchal, jak Elena nastartovala a odjela. Její chování se mu vůbec nelíbilo, ale co mohl dělat? Damona neviděl už pár týdnů. Nejspíš odjel hned co původní rodina. Elena se k němu nikdy nechovala nejlépe a Stefan chápal, jak zraněný se musel cítit. Nějaký čas v ústraní mu určitě pomůže. To ale stále nevysvětlovalo Eleninu pomatenou scénu. Že by jí tolik chyběl? Zamračil se a zahnal všechny pochyby. Vrátil se zpátky do pokoje ke svým knihám.

***

Nastalo období několika dní, kdy měla Elena klid. Teda aspoň si myslela, že má. Caroline odjela za Tylerem, který jí konečně prozradil místo, kde se schovává, Bonnie s ní nemluvila a Alarick se snažil předstírat, jako že ho její ženské problémy nezajímají. Nechtěl se motat do jejího osobního života. Byl zvyklý na to, že když jí hrozí nebezpečí, řekne si. Tentokrát to ale bylo jiné. Elenin stav přímo křičel o pomoc. Přestože vzkazy přestaly, cítila se hrozně. Hlavně ve chvílích, kdy se přistihla, že prohledává dům, jestli někde nějaký nenajde. Byla přesvědčená, že její pronásledovatel se jenom tak nevzdal. Byly i okamžiky, když doufala, že je konec, ale pesimizmus v ní ji v to nenechal uvěřit.

Koupila si nový mobil, kam si nahrála všechna stará čísla, které kde našla, ale záhadná SMS nepřišla ani jedna. Stále se nedokázala vrátit do zajetých kolejí a pokusit se aspoň o kontakt s Bonnie. Nebo s kýmkoliv jiným. I když si to nedokázala přiznat, někde hluboko věděla, že jí její pronásledovatel chyběl. Dostal se jí pod kůži tak hluboko jako nikdo jiný před tím. Přinutil ji myslet na něj tak často, jak se jí to nestávalo ani se Stefanem. Od toho nočního incidentu se začal objevovat i v jejích snech a stále častěji se Elena ráno přistihla celá zpocená, vyděšená a naštvaná.

***

Jeden víkendový den se přistihla, že si trochu přispala. Sáhla po mobilu a zamžourala na hodiny. Bylo už něco po deváté. Zívla a protáhla se. Konečně mohla prožít jeden spokojený den.

Otevřela oči a zahleděla se na strop. V její přikrývce zašustil papír. Žaludek se jí obrátil naruby a z vrchu se na ni sneslo několik dalších vzkazů. Ztuhle pozorovala stěnu nad sebou posetou popsanými lístky. Omámeně se posadila a zalapala po dechu, když zjistila, že celý její pokoj na tom nebyl o nic lépe. Každý centimetr zdi byl zaplněný neúhledně nalepenými vzkazy. Stovky vzkazů. Každý z nich na sobě měl napsaného něco jiného, každý měl jinou barvu a každý byl napsaný jiným inkoustem, ale všechny jako by šeptaly v lehkém vánku to stejné.

Polkla, nebyla schopná pohybu. Očí jí udiveně putovaly a četly si různé texty.

Zlobíš se?

Neměj strach.

Neutečeš!

Dobré ráno.

Líbí se ti dárek?

Nakonec jí pohled sklouzl na zrcadlo, kde byl její červenou rtěnkou napsaný vzkaz ze všech nejdůležitější.

Proti mně jsi bezmocná, tak se nesnaž uniknout.

Celý její svět jako by se zhroutil. Cítila, jak jí zalévají vlny naprostého zoufalství. Poslední kousky rozumu jako by ji opouštěly. Absolutní bezmoc.

Objala si kolena a se strachem se stále rozhlížela po tom díle zkázy. Neschopná jediného pohybu než lehké pohupování dopředu a dozadu. Oči vytřeštěné, jako by se pokoušela zapamatovat si co nejvíc z toho, co tam okolo bylo napsané. Chtělo se jí křičet, ale šok jí to nedovolil.

Po tváři jí stekla první slza, následovaná další. Spodní ret se jí roztřásl. V tu chvíli věděla, že svůj boj vzdala.

Zaslala: Night.Being