Těžká zkouška (8)

Pozn. autora: kurzívou jsou psané Eleniny myšlenky.

 

Využila jsem nastalého ticha, protože jsem si potřebovala všechny ty nově získané informace srovnat v hlavě.
V zamyšlení jsem začala nevědomky přecházet sem a tam před hořícím krbem a na přítomnost mých tří společníků jsem na chvíli dočista pozapomněla.

Rozhodně měl Damon pravdu, když mi v autě řekl, že nenese žádné dobré zprávy.

Klaus má zpět svou vražednou rodinu, s kterou má v plánu bůhvíco, snažila jsem se seřadit špatné zprávy, od těch úplně nejhorších po ty méně.

„Po tom všem, co se stalo s Klausem, kdy jsi měl za prdelí takové pronásledovatele, jsi volal Eleně, aby pro tebe přijela pomalu až do sousedního státu?! To jako vážně?! Proč jsi, sakra, nebrnknul někomu jinému?!“

Doléhal ke mně jakoby z dálky Ricův rozčilený hlas.

Navíc předvídá dopředu, a to s vysokou úspěšností, veškeré naše kroky.

„Ric má pravdu, nebylo to zrovna dvakrát rozumné, a ještě takhle v noci,“ přisadil si Jeremy.

A co má, k čertu, znamenat to, že budeme mít na chvíli klid?!

„Heleďte se, měl jsem vybitej mobil a sorry, jestli zraním vaše city, ale ani jeden z vás dvou mi nepřirostl k srdci natolik, abych si zapamatoval jeho číslo! A pokud vím, tak ty jsi byl na šrot a nevzal to ani Eleně,“ odsekl Damon naštvaně a měřil si našeho opatrovníka planoucím pohledem.  Ten se nenechal zahanbit a statečně mu oční hrozbu opětoval. V tu ránu jsem zbystřila naplno a nesouhlasně sledovala jejich slovní při.

„Na tom možná taky něco bude, Alaricu,“ přemítal nejmladší Gilbert nahlas. Asi si, na rozdíl ode mě, dost neuvědomoval houstnoucí atmosféru.

„Tím mi chceš namluvit, že si ze všech telefonních čísel pamatuješ jenom to Elenino?“

„Jo, možná se snažím říct právě tohle,“ zavrčel Damon a chystal se po učiteli vystartovat. Nesnášel, když mu kdokoli vyčítal, byť i pouze naznačoval, že jsem se kvůli němu ocitla v nebezpečí.

Správně jsem vytušila, že by mohl Alaric přijít k nějaké smrtelné úhoně a rozhodla se zasáhnout dříve, než bude pozdě.

„Damon mě požádal, jestli bych pro něho nepřijela a já souhlasila. Bylo to moje rozhodnutí, Ricu. A podívej, jsem živá a zdravá, nic se mi nestalo,“ postavila jsem se před něho, pozvedla ruce a hned je zase nechala klesnout k tělu, abych mu ukázala, že mi opravdu žádná končetina či jiná část těla nechybí. Zároveň jsem k němu vyslala pohled s němou prosbou, aby to už nechal být.

Nejspíš měl v úmyslu ještě něco namítnout, zarazilo ho však hlasité zabouchnutí domovních dveří.

„Rodinka je konečně pohromadě? Vidím, že jdu včas na pokec a odpolední siest-,“ dolehl k nám z chodby Rebečin sarkastický hlas.

Objevila se ve dveřích a zarazila se v půli slova, když její zrak spočinul na mně.

„Moje oblečení, ty jedna nevděčná mrcho!!“

Náhle se během dvou tří vteřin odehrálo několik věcí, které jsem nedokázala pouhým lidským okem zpozorovat.

Původní upírka se okamžitě rozpálila do běla, sebrala ze stolku stojícího u vstupu do místnosti první nebezpečně vypadající předmět, naneštěstí to byl nůž na otevírání dopisů, a vší silou ho po mně mrštila.

Vzduchem to zasvištělo a já na kratičký zlomek sekundy zahlédla zablýsknutí stříbrného hrotu mířícího mi na srdce.

Neschopná na svou záchranu cokoli podniknout, vykulila jsem oči čirou hrůzou.

Pak už jsem jen ucítila pohybem vyvolaný závan větru, prudký náraz a tepající bolest v hlavě, která se tvrdě setkala s podlahou. Zaslechla jsem něčí přidušený výkřik, proto jsem se přinutila ignorovat tu dutou bolest ve spáncích a otevřela doširoka oči.

Samozřejmě, byl to Damon, kdo přede mě skočil do dráhy letícímu ostří.

V lidských rukách to byl jen obyčejný neškodný nůž na otevírání dopisů, ale v těch Rebečiných se z něj stal vraždící nástroj.

Byl vržen takovou silou, že se do Damonových zad zaryl jako do kostky másla, ten neudržel rovnováhu a plnou vahou padl přímo na mě, čímž nás oba poslal k zemi. Ochromeně jsem zalapala po dechu.

Nebýt ten pád na pevnou zem a za následujících okolností, zřejmě bych si jeho blízkost a svalnatou hruď spočívající na té mé vychutnávala mnohem víc, zaútočilo mé podvědomí na otřesenou mysl, jakmile jsem pohlédla do jeho modrých studánek plných upřímné starosti.

Ou, buď jsem se musela setsakramentsky  praštit do mozkovny, nebo jsem totálně přetažená nevyspáním.

„Ježkovy zraky, zbláznila ses snad?!“ Vykřikl Alaric na blondýnu, jež jen pokrčila rameny a uraženě odkráčela.

„Jsi v pořádku?“ Optal se Damon a lehce mě konečky prstů pohladil po tváři.

Rozechvěle jsem přikývla.

„Ty brďo, to byla pořádná šlupka,“ ocenil naši kolizi Jeremy.

Můj zachránce se pomalu nadzvedl, posadil se na kolena a obhlédl škody.

„Hergot, to byla čistá košile. Nemohl bys mi tady trochu píchnout, Ricu?“

Až teď jsem si všimla, že Damonovi trčí ze zad polovina nože. Alaric k němu přistoupil a opatrně jej vyjmul z rány pod lopatkou.

„Dobrý?“ Zeptal se dějepisář potom, co Damon bolestivě zaklel.

„Jo, je to jen škrábnutí,“ odpověděl spíš mým směrem, když uviděl, jak vyděšeně jsem se zatvářila. Hned na to se hbitě postavil na nohy, malinko se sehnul a podal mi pomocnou ruku. Vděčně jsem ji přijala.

„Dej pozor, praštila se pěkně do hlavy,“ varoval Jeremy upíra, který mě vytáhl do sedu.

Měla jsem pocit, že se mi tou pulzující bolestí hlava snad rozskočí na tisíce malých kousků. Neodolala jsem nutkavému pocitu se za ni oběma rukama chytit, jakmile mě Damon vyzvedl na nejisté nohy. S obavami v očích mě podpíral, za což jsem mu byla vděčná.

„Neměli bychom ji odvézt do nemocnice? Je v obličeji celá bílá,“ navrhl Jeremy poté, co mě podrobil svému zkoumavému pohledu.

„Ne, to nic není, jsem jen unavená. Pojedu se domů radši vyspat,“ odpověděla jsem nekompromisně. Konečně jsem ze sebe dokázala dostat delší souvislejší větu. Asi to bylo tím, že kolem mě místnost přestala bláznivě tancovat bugy-vugy a nábytek zběsile poletovat.

Na důkaz takového odvážného tvrzení jsem se pustila Damonova ramene, za které jsem se přidržovala a vratkou chůzí zamířila do hlavní haly.

„Budu řídit. Kde jsou klíčky?“

„Já… asi jsem je zapomněla v zapalování,“ přiznala jsem bratrovi, jež kráčel za mnou.

„Dobře, Jeremy tě odveze domů. A my bychom si mohli zajít na něco k pití a pro pár novinek do Grillu. Co ty na to, Ricu?“

„Proč ne? Ale platíš ty.“

„Pro mě za mě,“ ušklíbl se na něho Damon. Oba vyšli do poměrně chladného dne v závěsu za námi.

Byla jsem už téměř u auta, když mě Damon předběhl a gentlemansky otevřel dveře u spolujezdce. Nastoupit mi ale dovoleno nebylo, místo toho si stoupl před prázdné sedadlo a rukou se ležérně opřel o rám otevřených dvířek.

„Víš jistě, že budeš v pořádku?“ Zeptal se polohlasně.

„Jo, budu. Děkuju za… za všechno. Co tvoje rána?“

„Už je zahojená. Teď ale vážně, Eleno, kdybys cokoli potřebovala nebo ti nebylo dobře, tak mně dej vědět. Už jsem mobilní,“ prozradil s úsměvem a zamával mi telefonem před očima.

Po souhlasném přikývnutí ustoupil stranou, takže jsem se mohla posadit a se zavřenými víčky se nechala eskortovat domů.

xxXXXxx

Damon s alaricem vstoupili do baru, kde se to na nedělní odpoledne až neobvykle hemžilo zákazníky různých generací. Neusadili se jako vždy na barové židličky, ale vybrali si jeden z odsunutých stolečků v rohu místnosti.

„Tak, kámo, já jsem na vás vybalil všechny poznatky z cesty kolem světa, teď jsi na řadě ty.  Co se dělo v tyhle vším možným zamořený díře?“

„Vlastně nic moc, Elenu hlídali ve dne v noci a na každém kroku Klausovi hybridi. Snášela to celkem statečně, ale po nějaké době ji to neuvěřitelně vytáčelo, tak jsme se jich začali postupně a hlavně nenápadně zbavovat,“ odvětil pyšně Alaric.

Damon přikývl a jednoduchým gestem v podobě dvou zdvižených prstů objednal drinky.

Nepatrně zaváhal, jestli má položit onu otázku, která mu visela na rtech, což pro něho nebylo ani v nejmenším typické.

„A co Elena?“ Vysypal ze sebe nakonec proti své vůli.

„Poslední dobou hodně cvičila a dokonce se dala na plavání. Jen doufám, že nezapomněla na blížící se maturitní zkoušky. Ve čtvrtek se mi její třídní učitelka svěřila, že se zhoršila ve škole a chce po mně, abych s ní promluvil,“ odmlčel se a bez valného nadšení pokračoval: „Myslím, že jsi jí chyběl.“

Upír se usmál.

Servírka jim přinesla objednávku, připili si a naráz vyprázdnili své sklenky.

„Nová obsluha?“ Zajímal se Damon, aby odvedl řeč jinam.

„Vidíš to. Jak ses o tom zmínil, tak si uvědomuju, že jsem ji tu ještě neviděl.“

„Čau, Ricu… Damone. Mamka říkala, že už seš zase zpátky ve městě,“ pozdravila je Caroline. Z jejího tónu šlo poznat, jak moc ji to těší.

„Bloncko. To víš, dovolená s rozlučkovým překvapením skončila, tak jsem vás přijel znovu poctít svou maličkostí,“ opětoval jí útok s doprovodným ironickým úsměškem.

„Kde je Elena?“ Obrátila se tentokrát na Alarica.

„Doma. Šla si lehnout.“

„Aha. Včera ji na večírku dost urputně hledal nějaký kluk. Byl to sice hezoun, ale vím jistě, že jsem ho nepozvala. A vsadila bych se, že ani nechodí do naší školy. Myslela jsem, že by o tom měla vědět.“

„Co je zač?“ Zeptal se Damon.

„Je to člověk, teda včera jím ještě byl, jestli myslíš tohle. Měla jsem z něho ale takový divný pocit. Nevím, jak bych to přesně… Hele, to je on! Ten, co odchází a telefonuje,“ vyhrkla najednou a ukázala prstem ke dveřím.

Damon se zvedl a s použitím super-rychlosti za ním vyběhl ven, s Caroline v patách.

Zaslala: Alalka