Těžká zkouška (7)

Z celého toho nočního výletu jsem měla nervy na pochodu a Damonovo náhlé vyloupnutí se za mými zády mi moc duševní síly nedodalo.

V tu chvíli mi srdce hned dva údery vynechalo.

Evidentně se byl také osprchovat, poněvadž jeho vlasy byly na pohled ještě mokré a moc hezky voněl. Měl na sobě čisté tmavé kalhoty, s košilí se však neobtěžoval.

Z toho kradmého obhlédnutí hodnotícího situaci jsem také zjistila, že v ruce drží nějaké zmuchlané oblečení, zřejmě to suché pro mě.

Co teď? S ne zrovna špatným plánem únikové cesty v podobě nepatrného ústupu, čapnutí náhradního oblečení a pelášení zpět do koupelny jsem se pomalu pohnula a udělala krok vzad. Jenže jsem zády narazila na kuchyňskou linku.

„Tak tohle tě teď Alaric učí?“ zeptal se, škádlivě se usmívaje mi z ruky sebral křečovitě sevřenou vidličku, kterou odhodil kdoví kam a jediným krokem vpřed narušil můj nakrátko vydobytý osobní prostor.

Znervózněla jsem a zároveň byla sama na sebe naštvaná, že mi pouhou blízkostí dokáže tohle způsobit.

Svou volnou rukou mě po kratičkém zaváhání jemně pohladil po nahém rameni a pokračoval po paži dolů k loktu.

Přestala jsem dýchat už nadobro.

Podlamovala se mi kolena z těch hebkých rtů, které byly jen pár centimetrů od mých. Ačkoli to bylo něco málo přes měsíc, co jsme se neviděli, byla jsem z něho vykolejená mnohem víc než kdykoli předtím.

A on si toho byl vědom, vycítil to.

Hleděli jsme si upřeně do očí, když se Damon zničehonic odtáhl.

„Zvoní ti telefon,“ řekl polohlasně, hrubě mi vrazil do náruče donesenou garderobu a bez ohlédnutí odpochodoval k velkému oknu.

Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatovala a přinutila rozechvělé končetiny k pohybu. Rozeběhla jsem se do koupelny, protože jediné možné místo, kde jsem mohla telefon nechat, byla kapsa riflové minisukně.

A ano, byl tam.

Rychle jsem palcem ťukla na tlačítko přijmout, jelikož na displeji blikalo Alaricovo jméno.

„Hal-,“ nebylo mi dopřáno dokončit ani první slovo.

„Eleno?! Stalo se něco? Přišel jsem k vám domů, dveře byly odemčené, ale nikde nikdo a na podlaze jsem našel hromadu střepů,“ ozval se okamžitě z přístroje Ricův ustaraný hlas.

„Ah, jo… to je moje chyba, asi jsem v tom spěchu zapomněla zamknout. Víš, včera jsem se vrátila z Carolininy oslavy a chtěla jsem si jít lehnout, když mi zavolal Damon. Zněl fakt zničeně a poprosil mě, abych pro něho přijela.“

„Cože?! Kam? A proč jsi…?“

„Nezavolala? Pokoušela jsem se s tebou spojit, ale nebral jsi to, což nevadí, bylo to bezpečné. Nic se mi nestalo a věděla o tom šerifka, jelikož jsem potřebovala vystopovat budku, ze které telefonoval.“ Možná jsem kapičku zalhala, ale nechtěla jsem, aby měl kvůli tomu Ric výčitky svědomí. Dělal toho pro mě a Jeremyho ažaž.

„Promiň, byl jsem včera mimo.“ Následovalo krátké povzdechnutí. „A kde teď jsi, s Damonem? Jak mu je?“

„Je v pořádku. Jsme v rezidenci. Myslíš, že by ses tady mohl ukázat? Má pro nás nějaké zprávy o Klausovi.“

„Jasně, mám tu auto… Jo, ahoj… Zrovna přišel Jeremy,“ oznámil mi do telefonu.

„Tak ho vezmi s sebou a přijeďte, možná bychom si to měli vyslechnout všichni.“

„Fajn. Za čtvrt hodiny jsme tam, tak zatím.“

Zavěsila jsem a zadívala se na vlastní odraz v zrcadle. Měla jsem obavy z toho, co od Damona vlastně uslyšíme a odráželo se to v mém napjatém obličeji.

Abys to ustála a nešvihlo to s tebou, tak by ses na to měla nejdřív pořádně najíst, řekla jsem si v duchu a souhlasně kývla na tu v zrcadle.

Předtím by bylo vhodnější na sebe něco hodit.

Podívala jsem se, co mi to v kuchyni podstrčil za šatstvo… světle modré džíny a jakési batikované tričko s výstřihem do véčka. Přestože jsme s Rebekou měly přibližně stejné postavy, překvapilo mě, jak perfektně mi její rifle sedly. Tričko bylo přes prsa o něco volnější, to se dalo čekat.

Učesala jsem si nepoddajné vlasy a vydala se opět do jídelny, kde už na mě u stolu čekal talíř s porcí vajíček, slaniny a opečeného toastového chleba. Usedla jsem na židli a ihned se do toho pustila.

„Jsem rád, že ti to chutnalo,“ řekl Damon přicházeje, nyní už plně oblečený, do místnosti. Bohužel viděl, jak jsem se horlivě ládovala a téměř vylizovala talíř.

„Bylo to výborný… a hlavně jsem měla děsnej hlad,“ dodala jsem, jakmile jsem spatřila jeho sebevědomý výraz.

„Vím, že jsi to slyšel, ale řekla jsem Ricovi, ať sem s Jeremym přijedou,“ přiznala jsem omluvně, jelikož mi přišlo nezdvořilé, zvát někoho do cizího domu.

„Jo, slyšel jsem. Hádám, že už je máš tady.“ Vzal ze stolu prázdný talíř, položil ho do dřezu a ukázal vztyčeným ukazováčkem ke vchodovým dveřím, odkud se v tu chvíli ozvalo zazvonění.

Zvedla jsem se a šla otevřít.

„Ahoj, kluci. Šmarjá! Jeremy, co se ti stalo?“ Vtáhla jsem bratra do chodby, abych si mohla pozorně prohlédnout jeho modro-fialově podlité oko, které slibovalo ještě barvitější modřinu.

„To nic není, pusť mě. Jen jsem se včera v baru trochu popral s takovým vlezlým chlápkem. Jsem v pohodě,“ řekl, jemně odsunul mou ruku a šel se pozdravit s Damonem.

Pohlédla jsem na Alarica, který jen bezradně pokrčil rameny. Oba jsme se poté odebrali do salonku, kde nyní v krbu rozverně plánoval mocný plamen vrhající na stěny tmavé, ale uklidňující stíny.

Ric si vzal od hostitele nabízenou sklenku a posadil se vedle Jeremyho na gauč, zatímco já se s nohama pod sebou usadila pohodlně v křesle.

„Byli jsme jen banda troufalých idiotů, když jsme si mysleli, že zvládneme vymyslet úspěšnej plán na Klausovu smrt. Jak tvrdil, že je vždycky o dva kroky před náma, tak z něho ještě mluvila skromnost. Měl nás všechny přečtený do písmene.“ Neviděla jsem Damonovi do obličeje, protože k nám stál zády, a přesto jsem si dokázala představit jeho bezmocný výraz. V ruce svěšené podél těla svíral křišťálovou skleničku a druhou se opíral o krbovou římsu.

Po minutě dokonalého ticha se otočil, přistoupil blíž k nám a k mému překvapení si sedl na boční opěrku křesla, v kterém jsem si hověla já.

„Nejenže nám to Stefan celý neposral, ale zachránil mi život… už zase. Kdybych Klause probodl, jeho hybridi měli příkaz mě v tu ránu zabít. Takže tenkrát, když si pro mě přišel, tak jsi jeho hlavním triumfem k vyhrožování nebyla ty, ale byl jsem to já. Ve hře proti Stefanovi jsem byl jeho esem v rukávu,“ mluvil teď přímo ke mně. Když jsem pozvedla hlavu a podívala se mu do tváře, setkala jsem se s jeho smutným pohledem.

„Nechal mě, abych si celou dobu myslel, že nás Stefan zradil. Měl jsem na něho nehoráznej vztek a skutečně jsem ho chtěl najít. Přál jsem si mu do břicha vrazit ten největší klacek, který bych měl po ruce a pořádně s ním zakroutit. Jak se později ukázalo, tak mě Klaus jenom využil k získání celý původní famílie zpět.“

xxXXXxx

Muž, stojící zády opřený o rozložitý kmen stromu, měl levou ruku zaraženou hluboko v kapse, zatímco pravačkou si pohrával s mincí, kterou si nechával obratně prokluzovat mezi prsty.

Bylo zřejmé, že na někoho čeká.

Kdokoli jiný by se podivil nad časem i místem konání schůzky, neboť slunce zapadlo již před několika hodinami a také proto, že se za mužovými zády rozprostíral starý neudržovaný válečný hřbitov.

Bylo to zkrátka místo, kterému se většina místních obloukem vyhýbala.

Možná díky tomu, že většina místních nebyla tvořena upíry a neměla za úkol předat jednomu nesmrtelnému hybridovi zprávu od informátora.

Téměř mrtvolné ticho narušilo zaševelení podzimního listí nad upírovou hlavou následované hladovým zahoukáním sovy. Damon líně pozvedl zrak a na malou chvíli se zadíval do koruny, když se k jeho nadpřirozenému sluchu donesl zvuk přibližujících se kroků.

Zkontroloval pohledem cestu, po které k němu spěšně přicházela postava s kapucí přetaženou přes hlavu.

Beze slova se odlepil od stromu, avšak i nadále zůstal ukrytý v jeho stínu, a čekal, až „pan zahalený“ dojde na určené místo.

„Tady to je, majitelka domu včera v noci zemřela. Má to schované ve sklepě,“ řekl nově příchozí mdlým hlasem. Damon převzal podávaný papírek s narychlo načmáranou adresou a zastrčil si ho do zadní kapsy riflí.

Měsíc, kterému se podařilo vykouknout zpoza tmavých mraků, na malý okamžik osvítil bledou tvář muže středního věku. Upír od jeho obličeje odvrátil hlavu.

„Sorry, kámo. Není to nic osobního,“ pronesl a jedním mocným trhnutím mu zlomil vaz.

Byla skoro jedna hodina ráno, když starší Salvatore vešel do pokoje, z jehož útrob se ozýval ženský smích.

„Damone, příteli. Jdeš včas, zrovna jsem děvčatům dovyprávěl mou oblíbenou historku. Říkal jsem si, že by bylo hezké, kdyby se naposledy zasmály, než je celé vysaju,“ promluvil Klaus, který seděl na gauči mezi dvěma mladými ženami.

„Jak jsi pořídil?“

„Mám tu adresu a toho chlapa nějakou dobu nikdo nenajde.“

„Výborně. Doufám, že tenhle zdroj je důvěryhodnější než ty předchozí.“

Ostatně, v to samé doufal i Damon. Živě si pamatoval tu bolest, kterou zakusil posledně.

„Počkej vedle. Já si tu pospíším, ať můžeme vyrazit pro mou nebohou rodinu.“

Neuplynulo ani padesát minut a Damon stál spolu s Klausem před oním číslem popisným uvedeným na kousku papíru. Byl to malý domek umístěný na rohu poklidné ulice. I když která ulice by se v noci nezdála být poklidnou?

Klaus otevřel na bílo natřenou branku a po úzké dlážděné cestičce se vydal k domovním dveřím, které s použitím hrubé síly lehce rozrazil dokořán. Damon ho se smíšenými pocity následoval do ztemnělé chodby.

Víc než cokoli jiného si přál, aby už měl tohle asistování Klausovi za sebou, ale věděl, že na jeho konci by našel jedinou věc… Stefanovu smrt.

A to nehodlal připustit, ať už byl jeho bratr jakýkoliv.

„Nepřivítat hosty? Takové chování bych opravdu nečekal, Stefane,“ pronesl Klaus hovorně a oba se s Damonem otočili ke dveřím, ve kterých se zmiňovaný objevil.

Stefan nezaváhal, upíří rychlostí vytáhl masivní samostříl, jímž namířil na hybrida a třikrát na něho vystřelil. Ten se dvěma střelám pořídil vyhnout, ale třetí ho zasáhla do ramene, kde se mu velký dřevěný kolík zasekl. Nastalého zmatku využil Damon, který se na něho vší silou vrhl a snažil se mu zakroutit krkem.

Klaus ho silným máchnutím ruky prohodil dveřmi na konci haly a rychlostí blesku se rozeběhl za ním, protože za dveřmi byly kamenné schody vedoucí do sklepa. Původní se rozhlédl po místnosti, v níž to zapáchalo zatuchlinou a čímsi neidentifikovatelným, ale kromě dvou vyděšených myší a pytlů brambor tam nic nebylo.

Žádné rakve.

Klaus čapl Damona ležícího na zaprášené zemi za paži a rozzuřeně ho vytáhl na nohy, pak si z rány vyrval kolík a zabodl mu ho do břicha nebezpečně blízko srdci.

„Kde je moje rodina?!“ procedil skrz zuby na druhého bratra, který za nimi sbíhal dolů.

„Mluv nebo ho probodnu a utrhnu mu hlavu tak rychle, že si toho sotva povšimneš!“
„Tohle si strč někam, díky tobě o veškerou svou lidskost přišel,“ odvětil Damon bolestí přiškrceným hlasem.

„To se pleteš. Na mém večírku ti zachránil život, protože kdybych zemřel já, šel bys k šípku i ty.“

Na malou chvíli zavládlo hrobové mlčení a nikdo se ani nepohnul.

„Počítám do tří, Stefane. A radím ti, abys mi prozradil, kam jsi je schoval…. Jedna… Dva…“

„To ti neřeknu, ale můžu ti je sem do hodiny přivézt. Máš mé slovo,“ řekl Stefan a vyměnil si s Klausem upřený pohled.

„Dobře, já mám času dost. Tak prosím, dávám ti přesně hodinu, jinak…“ řekl nesmlouvavě a ukazováčkem si přejel po krku ve známém gestu. Poté, co Stefan odešel, vytáhl Klaus kolík z Damonova břicha, pustil ho a nechal dopadnout tvrdě na kolena.

„Stejně nás pak oba zabiješ nebo se mýlím?“

„Vlastně ano, mýlíš. Musím přiznat, že jsem o tom přemýšlel dlouho. Za svůj život jsem měl opravdu hodně nepřátel, včetně vlastního otce, ale s vámi je to teprve ta správná zábava. Obdivuji vaši vytrvalost a úsilí, které do mého zabití vkládáte. A hlavně se mi líbí to bratrské soupeření o Elenu, připomíná mi to mě a Elijaha. Takže bych řekl, že si počkám, čím mě překvapíte příště,“ řekl lehce ironicky Klaus a opustil tu smradlavou místnost.

xxXXXxx

„Cože?! To ten bastard vážně řekl? Nejsme žádný jeho loutky, který by mu krátily dlouhý chvíle!“ vykřikla jsem rozčileně a vyskočila samým vztekem z křesla.

„A jak to dopadlo? Dodržel Stefan slovo?“ ptal se zvědavě Jeremy, během celé Damonovy řeči ani nedutal.

„Jo, dodržel. Vrátil se do hodiny i s těma zasranýma rakvema. Pak nás Klaus nechal jít a nezapomněl se zmínit, že si svou svobodu musíme zasloužit. Poslal na nás dobře dva tucty lovců upírů, samý pěkně ostrý hochy. Řekl, že budeme mít nějakou dobu klid, pokud se nám podaří je setřást,“ odpověděl mu naštvaně Damon.

„Jak se vám to podařilo?“ Zajímalo Alarica, protože o lovcích už něco málo zaslechl.

„Museli jsme se rozdělit a i tak to nebylo jednoduchý. Naháněli mě tři dny, než jsem se jich zbavil. Ale povedlo se jim solidně mě zřídit,“ dokončil svoje vyprávění bez jakéhokoli náznaku sarkastického tónu.

Zaslala: Alalka