Těžká zkouška (6)

Aleluja!

Chtělo se mi vykřiknout radostí, jakmile jsem zahlédla velký billboard vítající nás v Mystic Falls. Bylo na čase, Damon začínal blouznit a mně se únavou zavíraly oči. Aby taky ne, hodiny v autě ukazovaly několik minut po osmé hodině ranní, čas akorát na snídani.

Na rozdíl od mého žaludku jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Starší z bratrů Salvátorů na tom byl vážně špatně, což jsem tak úplně nechápala, vždyť by mu krev měla pomoct a ne všechno zhoršit, ne?

Zavolala jsem šerifce Forbesové a nechala jí v kanceláři na záznamníku vzakz, že jsme se právě vrátili do města.

Zaplať Pánbůh, dorazili jsme k rezidenci. Kvapně jsem vystoupila, oběhla auto a otevřela dveře spolujezdce.

„Damone, jsme doma. Pomoz mi dostat tě dovnitř,“ řekla jsem téměř plačtivě, když jsem uviděla jeho nebezpečně popelavý obličej.

Byla to slušná dřina, než se mi ho podařilo napůl dotáhnout do domu, proto jsem se rozhodla uložit ho na nejbližší místo, tedy na gauč v salonku.

Cestou jsme omylem rozbili vázu a jednu stojací lampu v hale.

„Co tady tak rámusíš, krucinál?! A helemese, kdo se to vrátil… ztracený synek. Vypadáš nějak sešle, Damone.“

Nebyl to nikdo jiný než Rebeka a její uštěpačné poznámky. Stála jednou rukou opřená o dřevěné obložení ve vchodu do pokoje a oba si nás prohlížela. Po chvilce ticha se pomalu vydala k nám, zastavila se u otomanu a založila si ruce dramaticky na prsou.

„Má v zádech dřevěné kulky, musíme mu je hned vyndat,“ obeznámila jsem blondýnu s jeho stavem, ačkoli se mě na to neptala.

„Už jsi to snad někdy dělala?“ Koukala na mě dost povrchně. Její arogantně pozdvižené obočí mě vytočilo natolik, že jsem prostě musela odseknout první věc, co mě napadla: „A kolikrát jsi to dělala ty?!“

Vzhledem k jejímu upířímu věku to nebyla nejvhodnější poznámka.

„Možná ti to přijde zvláštní, ale mí bratři, i když byli Původní, jich za své dlouhé životy nachytali nespočet. Nijak zvlášť jim neublížily, ale bylo to pro ně nepříjemný. Takže jo, dělala jsem to každou chvíli, rozhodně víckrát, než v kabelovce opakovali Tak jde čas.“

Už jsem toho jejího chování měla až po krk a začínala jsem být mírně hysterická.
„A pomůžeš mu?!“

„Když mě hezky poprosíš… Nebo počkat, třeba by Damon radši tvoje jemný ručičky. Co?“

„Ať to udělá sadistická mrcha,“ ozval se Damon jakýmsi záhrobním hlasem.

Všechna má hrdost a nevraživost ke Klausově sestře šla stranou: „Rebeko, moc tě prosím. Byla bys tak hodná a pomohla Damonovi?“

Po tváři jí přeběhl samolibý úsměv.

„Dobře. Sundej mu zatím košili, já dojdu pro pár potřebných věcí,“ zaúkolovala mě ihned a energicky kamsi odběhla.

Sundat košili, jasně.

Posadila jsem se na okraj gauče po Damonově boku, pomohla mu vytáhnout se z lehu do sedu a váhavě jsem vztáhla ruce na první knoflík jeho kdysi černé košile.

„Nestyď se,“ povzbudil mě s lehkým, malinko bolestí pokřiveným úsměvem.

Proč jsem z toho tak nervózní, sakra?

Snažila jsem se uklidnit a postupně mu je rozepnula všechny. Teď jsem mu ji potřebovala stáhnout z ramen, posunula jsem se k němu tedy blíž a se zatajeným dechem to udělala.

Náhle jsem ucítila, jak si opřel těžkou hlavu o mé levé rameno.

„Budeš tady?“ zašeptal a já se neubránila zachvění, když mi na obnaženou klíční kost dopadl jeho horký dech.

„J-Jo. Jistě, že budu,“ ujistila jsem ho. To už do pokoje vcházela Rebeka, na stolek položila mísu s vodou, žínku, pinzetu a… nůž?

„Tak jdeme na to. Dávej mu průběžně napít,“ přikázala a postavila na stůl sklenku s krví.  Jediné, na co jsem se vzmohla, bylo přikývnutí.

Ona z toho má snad radost nebo jen hraje divadlo? Pomyslela jsem si, když si požitkářsky prokřupala prsty nejprve na jedné, a pak i na druhé ruce. Na to uchopila žínku, namočila ji ve vodě a smyla mu ze zad zaschlou krev, aby na rány lépe viděla. O minutku později se vyzbrojila připraveným náčiním a dala se do práce.

Damon mě chytil za ruku a pevně ji stiskl, hlavu stále zabořenou v ohbí mého krku.

„Jedna je venku. A podívejme se… rafinované. Kulky jsou vyřezané ručně, mají po obvodu pár hrotů, které při vyndávání pěkně potrhají svalstvo a ke všemu jsou napuštěné sporýšem působícím na nervovou soustavu. Ti hoši tě fakt neměli rádi,“ řekla Rebeka vesele. Přestala kulku zachycenou v pinzetě obracet před očima a hodila ji do prázdného popelníku ležícího na stole.

Následovalo další drtivé stisknutí ruky provázené slabým zaskučením a byla vyndaná i druhá kulka. Dávala jsem Damonovi napít, ale nechtěl.

Při třetí úspěšně vydolované dřevěné potvoře jsem myslela, že mám ruku na padrť. Strašně jsem Damona litovala, těžce oddychoval a potil se.

Byla jsem celá napjatá, jako bych tu bolest prožívala s ním.

„Tahle je hluboko,“ snažila se nás na to Rebeka připravit.

„Eleno,“ vydechl unaveně a bolestivě zasténal.

A znovu mučivé zakvílení.

Tiskl se ke mně čím dál těsněji, vehnalo mi to slzy do očí.

Volnou levačku jsem mu položila na rameno, a poté jsem ho začala konejšivě hladit po vlasech.

„Vydrž, už to bude,“ řekla jsem po dalším zaúpění a bez rozmyslu, naprosto instinktivně jsem mu vtiskla do vlasů na spánku jemný polibek.

Měla jsem pevně zavřené oči, když jsem zaslechla očekávané: „Je to.“

Stále jsem Damona ochranitelsky objímala, otevřela jsem však oči a podívala se vděčně na Rebeku. Sledovala mě pro ni netypickým pohledem, v jejich očích bylo něco, co tam předtím nebylo. Možná emoce, kterou tak dovedně skrývala.

Najednou zatřásla hlavou, zvedla se a zahodila žínku, kterou Damonovi znovu otřela záda od krve. Jako raketa vyrazila z místnosti se slovy, že má na práci mnohem důležitější věci a ať ji už neotravujeme. Po pár vteřinách se ozvalo třísknutí domovních dveří.

Vytáhla jsem z Damonovy ruky celou znecitlivělou pravačku a zatřásla s ní ve vzduchu, pak jsem mu za bradu pozvedla hlavu a přiložila mu k ústům sklenku s krví. Párkrát si v ní jenom smočil rty, než se mohl pořádně napít.

Druhou už si ode mě vzal do vlastní ruky.

Vypadal uvolněněji a začala se mu vracet barva do tváří.

„Je ti líp?“

„Jo, mnohem. Děkuju,“ znělo to upřímně a tak hezky procítěně.

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem a ještě chvíli sledovala, jak pije další dávku.

Taky se mi ohromně ulevilo.

S onou úlevou bohužel přišla i stará známá, zapomenutá zimnice. V krbu se samozřejmě netopilo, Rebeka to nejspíš považovala za ztrátu času. Rozhlédla jsem se po místnosti a jediné, co by mě mohlo zahřát, byly lahve různých značek vyrovnané v proskleném zabudovaném baru.

„Myslím, že tohle je ta pravá chvilka na skleničku,“ pronesla jsem větu, kterou by ode mě Damon jistě nečekal.

Měla jsem v úmyslu se zvednout a oběma nám nalít, ale nepodařilo se mi udělat ani jedno. Vstala jsem asi příliš rychle, protože se mi okamžitě zatočila hlava a zatmělo před očima. Nebezpečně jsem zavrávorala a nebýt Damona, který vyskočil a podepřel mě, šla bych k zemi.

„Eleno! To ten vlhkej svetr! Je ti zima, viď? Seš úplně bledá a celá se třeseš. No jo, a celou noc jsi nespala. Pojď!“

Chytil mě rázně za prokřehlou ruku a vedl mě napříč salonkem do přízemní koupelny, jedné z mnoha v tomto domě.

Zapnul topení v podobě vestavěného žebříku na sušení oblečení a do ruky mi vložil bílou osušku.

„Dej si horkou sprchu, to tě zahřeje. Já ti zatím udělám čaj… a něco k jídlu,“ dodal, když zaslechl škrundání mého žaludku. Zatracený upíří schopnosti!

„Ale já… nemám co na sebe,“ vyhrkla jsem rychle. Vyvrátila jsem tím tak možnost, že bych tu pobíhala jen zabalená v ručníku, čímž jsem si vysloužila pohled alá děláš, jako bych nikdy neviděl polonahou ženskou.

„Dobře, najdu něco u miss blond,“ houkl přes rameno, když odcházel z koupelny.

Projela jsem očima místnost a uvědomila si, že v téhle jsem ještě nebyla. Koupelna byla malá, jednoduše zařízená, ale útulná. Vybavení se skládalo ze sprchového koutu, umyvadla se zrcadlem, již zmiňovaného topení, jednoduché skříňky a dveří vedoucích na záchod.

Předstoupila jsem před zrcadlo a zrovna se zděsila. Vlasy jsem měla díky dešti nepravidelně zvlněné, tvář skoro bílou a unavenou a na jedné její straně špinavou šmouhu.

Radši jsem se otočila, pustila ve sprše vodu, aby odtekla studená, svlékla jsem se a oblečení hodila na rozehřátý žebřík.

Damon měl pravdu, voda rozproudila krevní oběh a příjemně mě prohřála.

Ani se mi nechtělo vylézt ven, ale vůně smažených vajíček a slaniny mě k tomu donutila.

Rozhlédla jsem se po koupelně, ale slibované oblečení jsem nikde neviděla.

Omotaná pouze v osušce jsem obezřetně vykoukla do kuchyně, z níž vycházela ta libá vůně.

Nikde nikdo.

Po menším zaváhání jsem se bosky vypravila na ochutnávku pokrmu v pánvičce, naštěstí na mahagonové plovoucí podlaze nebyly mé kroky vůbec slyšet. Tedy pro normálního člověka ne.

Došla jsem ke sporáku a vidličkou si nabrala pořádné sousto, chutnalo to výtečně. Nabrala jsem si další, ale k ústům jsem ho už nedopravila, ucítila jsem totiž na holých ramenou náhlý poryv větru.

Polekaně jsem nadskočila a otočila se.

Byla jsem vděčná, že jsem na sobě ten ručník dobře utáhla, protože jsem hleděla Damonovi přímo do tváře. Naklonil hlavu malinko na stranu a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Rychlým pohledem jsem se přesvědčila, že mi osuška zakrývá všechno, co má. Bohudík, byla dostatečně velká. Přesto, že byla hebounká a příjemná na dotek, v ten moment jsem si přála na sobě mít třeba i hrubý pytel od brambor.

Zaslala: Alalka