Odvrácená strana duše

„Eleno?“ ozvalo se do vyprázdněné třídy.
„Ano, pane profesore Salvatore?“ odpověděla a zvedla své modré oči k profesorovi.
„Můžete mě navštívit v kabinetu? Musíme společně projednat… váš prospěch,“ vyhrkl rychle s neutrálním výrazem ve tváři, ale jeho temné oči zářily šibalskými ohníčky.
„Jistě,“ řekla a zvedla se z dřevěné židle.
Profesor se otočil a vykročil ke kabinetu. Tento záhadný a poměrně mladý muž, po kterém prahla snad každá žena ve městě bez rozdílu věku a rodinného stavu, nastoupil teprve nedávno na post po profesoru dějepisu. Elena vstoupila do pootevřených dveří a natáhla se po známém vypínači, aby tak ozářila tmavou místnost plnou map.
Otočila se na svého profesora a rty se jí začaly samovolně zvedat do úsměvu. On se nedočkavě ošil a třemi dlouhými kroky k ní přistoupil. Následoval ji, když pozpátku mířila ke stolu. A když si na něj sedla, ihned se nenasytně vrhl na její rudé rty.
„Nějaký nedočkavý, pane profesore,“ zachroptěla Elena mezi polibky a polaskala ho ve vlasech.
„Ty máš co říkat, Eleno,“ zašeptal na oplátku.
„Damone…“ zašeptala jeho jméno s jasnou prosbu o to, aby pokračoval. Až po krátkém zvonění se vykradli z kabinetu a oba zamířili na své hodiny. Jen stěží se loučili, přestože se měli po vyučování znovu setkat.
Domů dorazila Elena brzy, a tak se ještě stihla osprchovat a upravit si blond vlasy do poslušných vln sepnutých jen pár pramínky tak, aby nepadaly do očí. Lehce si přetřela rty leskem a natáhla se po tašce, ve které měla vše připravené, a vyrazila.

Elena ležela na zemi a pozorovala hvězdy. Vedle ní ležel Damon a držel ji za prokřehlou ruku. Najednou se posadila a zadívala se mu do tmavých očí plných hvězd. Naklonila se k němu a zlehka ho políbila na rty. Polibky se stávaly vášnivějšími, když…
„Katherine,“ zašeptal mezi polibky a Elena se od něj ihned odtrhla.
„Co?!“ zeptala se a zatínala nehty do narezlého trávníku, až se jí pod nehty zachytila hlína.
„Oh… omlouvám se, já to můžu vysvětlit!“ začal a zhluboka se nadechl. „Katherine je… byla moje přítelkyně. Ona je mrtvá. A ty… jsi jí opravdu podobná a já… jednoduše… nevím, co to se mnou je,“ zašeptal bezradně a složil si hlavu do dlaní.
Elena tam tak seděla a nemohla uvěřit, že on vlastně nemá rád ji, ale nějakou Katherine, která je jí podobná. Klekla si a za pomoci rukou se postavila i na nohy. Oprášila si několik lístků a vydala se po lesní stezce zpět k městu.

Nechala ho tam. Katherine by tohle nikdy neudělala, pomyslel si. Postavil se na nohy a vydal se opačným směrem než Elena. Po cestě lesem si ulovil malého jelínka, aby zahnal svíravý pocit v žaludku, který následoval po každé schůzce s Elenou. Konečně dorazil do penzionu a vystoupal do svého pokoje. K jeho překvapení byl otevřený střešní poklop. Při pohledu na ten volný otvor ho pohltil strach, který už dlouho nezažil…
„Nazdar bráško,“ ozvalo se mu arogantně za zády. Otočil se a uviděl na posteli se povalovat půvabného mladíka již od pohledu mladšího než byl on sám. Návštěvník se vymrštil na nohy a s ladností kočky přešel k oknu. Byl mu tak podobný. Ale něco je odlišovalo. Velká propast. Byly to jejich duše, které se promítaly v jejich očích.
„Stefane?!“

Ellena pomalu zpomalovala a uvědomovala si, co udělala. On byl tak citlivý a ona mu ublížila. Přehodnotila to, co začala, a změnila svůj plán. Otočila se a vydala se na druhý konec města, kde stál penzion, v němž bydlel. Postupně zrychlovala, až se přistihla, že utíká. Konečně dorazila k postarší stavbě a zaklepala na mohutné starožitné dveře. Otevřít jí přišla starší paní v županu.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se mile a zamžourala na ni.
„Ehm, ano, já jdu za Dam… panem Salvatorem. Je doma?“ zeptala se.
Žena jenom kývla hlavou na souhlas a ustoupila ze dveří. Elena vstoupila a šla se směrem, který jí ukazovala kostnatá ruka. Vyšla po schodech a bez vyzvání otevřela dveře z tmavého dřeva.
K jejímu překvapení nestál v pokoji jenom on, ale i další muž, jestli se ten anděl se zelenýma očima tak dal pojmenovat.
„Katherine?“ zeptal se a Elena se rozzuřila. Už zase!
„Elena!“ vyštěkla a zatnula dlaně do pěstí.
„Omlouvám se… jen jste mi někoho připomenula,“ řekl jemným hlasem, který rozproudil Eleně krev.
Proč na něj takhle reaguju? Ptala se sama sebe. Damon v ní nikdy nevyvolal podobnou reakci.
„Jistě,“ řekla zdvořile a zaměřila svou pozornost na Damona v němé výzvě.
„Jistě, Eleno, tohle je můj mladší bratr Stefan. Stefane, tohle je moje přítelkyně Elena,“ řekl odměřeným hlasem a zůstával stále na jednom místě. Stefan se mírně usmál, přešel k Eleně, uchopil její ručku do své dlaně a věnoval jí na klouby prstů lehký polibek.
„Těší mě,“ zaševelil a Eleně při tónu jeho hlasu naskočila husí kůže.
„Mě také,“ řekla jako ve snách a nespouštěla z něj zrak. Ani nevnímala Damona, když její ruku vytrhnul Stefanovi. Odvedl ji domů. Pořád měla před očima jeho bratra se svůdnýma očima a rty vykrojenými tak, že přímo volaly po vášnivém polibku. Věděla, že Stefana neviděla naposled, a kdyby snad ano… Ona si ho najde. Bez těch očí si neuměla představit svět.

„Milý deníčku,
neuvěříš, co se stalo. Naposledy, když jsem psala, bylo všechno ještě normální, ale teď? Damon není tím, čím se zdál být. A teď, když přišel na scénu i Stefan… Nemůžu si pomoct, ale táhne mě to k němu. Jeho pohled, který mě vždycky rozechvěje. Dívá se na mě, jako kdyby mě chtěl. Ale jinak než ostatní kluci… Damon se na mě takhle nikdy nedíval. Ani nevíš, co všechno k němu cítím a vášeň…“ Elena přestala psát v půli věty a znovu si přečetla, co napsala. Pozastavila se nad tím, jak popisuje své pocity vůči Stefanovi.

Od té doby, co se jí Damon svěřil s tím, že je upír, se jejich vztah změnil, a ne k lepšímu. Elena si povzdechla. Schovala deník do tašky a vrátila se do postele. Byla sobota a ona nemohla spát. Neustále ji budily všechny možné maličkosti. Matrace jí přišla příliš tvrdá a polštář až moc měkký. Nic nebylo dobré.
Elena vyklouzla zpod vyhřáté přikrývky a vrhla se na skříň. Hledala něco pohodlného a teplého, co by se hodilo na ranní procházku. Vytáhla jedny džíny a teplý rolák. Pod něj si vzala ještě tílko.
Vyšla před dům a namířila si to k lesu. Zašla na známou lesní stezku a dorazila na starý hřbitov, kde se na zemi líně povalovala ranní mlha. Ani nevěděla, jak se ocitla před náhrobkem rodičů. Klekla si a pozorovala jména napsaná zlatými písmeny.
„Eleno?“ ozvalo se nesměle za jejími zády.
Elena se otočila a nemohla tomu uvěřit. Kdy on zněl nesměle? Sledovala jeho hluboké smaragdově zelené oči.
„Musíme si promluvit. A prosím, nepřerušuj mě. Já… od první chvíle jsem tě miloval, jenom jsem nevěděl, jak ti to říct. Ne, protože jsi tak podobná jí, ale proto, že jsi tak jiná,“ zašeptal Stefan a už stál u Eleny. Mezi dlaněmi svíral její obličej a nespouštěl z něj zrak.
„A kvůli tomu všemu jsem ochotný se změnit,“ zašepotal nakonec.
Elena nestačila zírat. Ale v tu chvíli se přiřítil i Damon.„A co já? Já se taky změnil!“ zakřičel.
„Ale ne tak, jak by Elena chtěla,“ prohlásil klidně Stefan a nespouštěl zrak z Eleny. Ta se mírně otřásla.
Stefan jí v uklidňujícím gestu přejel dlaní přes rameno a rozezlil tak Damona ještě víc.
„Tak dost! Buď já, nebo on!“ zakřičel Damon nepříčetně.
Elena tam stála a bezradně těkala pohledem mezi dvěma bratry. Jako v biblickém příběhu. Stáli proti sobě. Oba mají něco, po čem prahne ten druhý. Zkuste se rozhodnout, který je lepší a pro vaše srdce souzený? Vyberete si? Napravený závislák nebo ten kdo do toho právě spadnul? Elena svěsila hlavu a ještě jednou to přehodnotila. Ale její zatemnělá mysl jí jasné říkala to samé pořád dokola. Konečně zvedla hlavu a změřila si každého z bratrů pohledem. Nakonec zůstala u smaragdových hlubin, za kterými se i vydala…

Zaslala: Janulik