Helpless (2) – Vzkazy ze tmy

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.

A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

Probudil ji zvuk cvrlikajících ptáků venku na stromech. Pomalu rozloupla oči a nahmatala mobil, aby zkontrolovala hodiny. Vydechla si, když zjistila, že má na vstávání ještě trochu času a překulila se na bok. Až pak jí to došlo. Okno! Bylo zase otevřené. Omámeně hleděla na záři vycházejícího slunce pronikající do jejího pokoje a srdce se jí rozbušilo. Strach po chvíli ale vystřídal vztek a Elena prudce vstala z postele.

„To už není vtipné!“ křikla a s bouchnutím okno zavřela. Dlouhými kroky přešla místnost až do koupelny, kde ještě stále rudě zářil obrázek od rtěnky, narolovala si kousek toaletního papíru a začala ho urputně čistit.

„Proboha proč tak vyvádíš po ránu?“ Alaric měl ještě napůl zavřené očí, když vstoupil do jejího pokoje.

„Vlastně‚“ zastavila se s rukou na zrcadle, „ale nic, zapomeň na to.“ Zakroutila pak hlavou a vyhodila zmuchlaný ubrousek do malého odpadkového koše pod umyvadlem.

„Jsi si jistá, že je všechno v pořádku?“ Elenino chování ho o tom příliš nepřesvědčovalo.

„Jsem.“ Zpříma mu pohlédla do očí. „Jsou to jenom takové…‚“ mávla rukou, „ženské problémy.“ Ztišila hlas, aby tomu dala na vážnosti.

„Dobře, o tom asi moc vědět nechci.“ Rychle se zase otočil a zamířil si to do kuchyně na něco dobrého k snídani.

Elena si oddechla, mají už tak dost starostí a ještě se zatěžovat tím, že jí někdo počmáral včera v noci zrcadlo. Bezvýznamné. Pomyslela si a kriticky se zahleděla na nepříliš dobře vyleštěné sklo. Bude to muset počkat do odpoledne, teď je čas jít do školy. Rozhodně otevřela skříň a chvíli zkoumala její obsah, potom sáhla po nějakých kalhotách, obyčejném triku a mikině. Otočila se, aby si vzala mobil z nočního stolku, ale ruka se jí v půlce pohybu zastavila. Malý nažloutlý lísteček tam určitě nebyl, když šla večer spát. Zdráhavě pro něho natáhla.

Voníš jako jahody.

Ozdobné písmo napsané černým inkoustem znala jenom ze slavnostních pozvánek. Neubránila se a zvedla ruku, aby si přičichla ke svému předloktí. A opravdu. Nasládlá vůně jahod odeznívala pomalu. Stále ještě se vzkazem sevřeným v dlani přešla do koupelny a vzala pěnu, kterou včera použila.

„Lesní jahody?“ zamračila se na růžový nápis na lahvi. Ale jak? Prolétlo jí bezděky hlavou. Jak to mohl vědět? A kdo to mohl být? Napadali ji jenom dva potencionální pachatelé – Damon nebo Klaus. Ale ani jeden z nich by jí z očividného důvodu neublížil. Protočila otráveně očima, lístek skrčila a zahodila do koše k zmuchlanému toaletnímu papíru a ostatním odpadkům. Pak sešla dolů do kuchyně, aby si dala svou oblíbenou vydatnou snídani.

„Mám tě po škole očekávat?“ zajímal se Rick, který už uklízel talíře do dřezu.

„Nejspíš ne, půjdu na chvíli do posilovny.“ Pokrčila rameny a otevřela ledničku.

„Fajn, tak zatím,“ zamával jí, „uvidíme se na vyučování.“ Opustil místnost a Elenu tam nechal samotnou.

 ***

„Neviděla jsi Elenu?“ Caroline se nervózně rozhlížela po přelidněné chodbě ve škole.

„Vlastně ani ne,“ zakroutila Bonnie hlavou a dál se hrabala ve svojí skříňce.

„Včera sem ji slyšela zase se hádat s Damonem, doufám, že…‚“

„Vážně, Caroline?“ čarodějka vystrčila hlavu zpoza učebnic.

„Co?“ Blondýnka překvapeně zvedla obočí.

„Elena to, Elena tamto… ‚“ protočila očima, „jediné o čem se bavíme je Elena,“ zamračila se nesouhlasně.

„Je to naše kamarádka, Bonnie,“ hlesla udiveně Caroline.

„Já vím a pořád ji mám ráda, ale máme i svoje vlastní problémy,“ pokrčila rameny. „Ani ses mě nezeptala co máma? Například,“ naznačila.

„Jasně, promiň,“ Caroline sklopila hlavu, „co máma?“

„Ach jo, kašli na to, Elena už jde,“ Bonnie kývla hlavou skrz dav, kde se prodírala jejich kamarádka.

„Ahoj holky,“ vydechla bruneta, když se k nim konečně protlačila.

„Ahoj,“ Caroline ji přivítala zářivým úsměvem. Bonnie mlčela, ale toho si uspěchaná Elena naštěstí nevšimla.

„Hej,“ blondýnka se rozhodla prolomit ticho. „Jak ses vůbec měla na plese?“ zajímala se, zatím co se Elena prohrabovala ve své skříňce podobně jako před chvílí Bonnie.

„O plese mi ani nemluv,“ protočila očima. Vytáhla několik svazků a vydala se společně s čarodějkou a Caroline napříč vyprazdňující se chodbou.

„Zahlédla sem tě tam s Damonem,“ nasadila starostlivý výraz.

„To nic nebylo,“ mávla Elena rukou. Trojice vstoupila do třídy těsně před zvoněním.

„Proč tak vyšiloval?“ Caroline si sedla co nejblíže Eleny, aby mohly pokračovat v rozhovoru. Bonnie si našla místo dál od nich a zahleděla se z okna.

„Kvůli Esther,“ vysvětlila stručně.

„Nechápu,“ zakroutila upírka hlavou.

„Esther mi poslala vzkaz, že se chce sejít,“ řekla a na chvíli se odmlčela, aby dala Caroline prostor pro výčitky.

„Víš, že to nebylo bezpečné?“ ujistila se upírka.

„Víš, že nejsi první, kdo mi to říká?“ oplatila jí stejnou mincí a ušklíbla se.

„Hlavně, když víš, co děláš,“ pokrčila rameny a věnovala svou pozornost profesorce, která právě vstupovala do třídy.

První hodina uběhla rychle. O přestávce se s Caroline a Bonnie rozdělily každá do jiné části budovy a po zbytek dne se už viděly jenom nárazově. Ale Elena byla ráda. Dalo jí to prostor pro přemýšlení a uštědřilo ji to dotěrných otázek, kterým by se určitě nevyhnula. Odpoledne jenom zamávala Bonnie, kterou Abby vyzvedávala, aby si zašly na pozdní oběd a Caroline doprovodila na trénink roztleskávaček. Pak se Elena rozhodla zalézt si na chvíli do posilovny a potrápit svoje tělo. Doufala, že tak dostane z hlavy myšlenky, které jí tam po celém dni zase vířily.

***

„Nazdar, kámo,“ ušklíbl se Damon afektovaně a přisedl si vedle Ricka k baru. V Grillu panovala k podvečeru příjemná nálada.

„Vyklop, co chceš a vypadni,“ hlesl Alaric odevzdaně, aniž by se na upíra otočil.

„Čekáš na někoho speciálního?“ Damon se neubránil škodolibému úšklebku.

„I kdyby, tak to rozhodně nejsi ty,“ stále urputně hleděl na čirou tekutinu ve své sklenici.

„Kolik dostanu bodů, když to uhádnu?“ naklonil se až k Alaricovu uchu.

„Na tohle teď opravdu nemám čas.“ Sklouzl z barové stoličky a odešel si sednout k jednomu z malých stolíčků.

„No tak, Ricku, kamaráde.“ Damon ho neúnavně následoval.

„Neděláš už Eleně bodyguarda?“ probodnul Damona pohledem a nechal si poručit další sklenku.

„Ona si stejně dělá, co chce,“ pokrčil rameny, opřel se do židle a dal si ruce za hlavu.

„Páni,“ žasl Alaric falešně. „Ty sis všimnul,“ zasmál se sarkasticky.

„Elena je mimo nebezpečí,“ prohlásil upír sebevědomě. Rick si odfrkl, ale už mu na to nic neřekl, nemělo to smysl.

„Takže,“ protáhl Damon po chvíli, „odjíždím z města,“ vybalil bez vytáček.

„Hm?“ Alaric nedokázal skrýt překvapení.

„Ano,“ Damon dramaticky přikývl. „Už je to tak,“ potvrdil.

„To je všechno?“ změřil si ho podezřívavě.

„Vlastně,“ nadechl se, pak udělal dramatickou pauzu, „jo.“ Na rtech vykouzlil úsměv a rázně se zvedl, až židle zavrzala.

„Na jak dlouho?“ zajímal se Rick ještě.

„Neměl strach, příteli.“ Upír ho poplácal po rameni. „Nebudu vám tu chybět dlouho.“ A zmizel. Právě včas, protože do baru akorát vkráčela Meredith. Rickův mobil se o okamžik později na stole rozsvítil.

Věděl jsem, že to je ta sexy doktorka. Damon

***

Zvuk kapek odrážejících se od bílých dlaždic ve veřejných sprchách, byl více než uklidňující a Elena ho jen nerada zastavovala, ale strávila tam už více než půl hodiny a bříšky prstů se jí zkrabatily. Natáhla se pro ručník a zabalila se do něj, aby mohla přejít k hromádce oblečení, kterou měla pečlivě složenou opodál. Každý bosý krok se mlaskavě rozléhal prázdnou místností, když se zastavila, ticho přerušoval jenom její dech a zvuk odkapávající vody. Dneska si dala řádně do těla a po teplé koupeli to začínala cítit i na svých svalech. Víčka jí příjemně ztěžkla, a ona už se nemohla dočkat, až zalehne do své pohodlné postele. Oblečená se odebrala do šatny, aby si mohla vzít batoh a zbytek svých věcí. Všude bylo šero a vylidněno. Elena musela být poslední člověk v budově, nepočítaje vrátného. Zamkla svou skříňku, přehodila si batoh přes rameno a vydala se směrem k východu. V tu chvíli jí zazvonil mobil.

„Ach,“ vzdychla otráveně a položila batoh na lavičku u stěny. Zalovila vevnitř a nahmatala telefon.

Neber ten hovor. Stálo v příchozí zprávě poslané ze skrytého čísla.

„Hovor? Jaký hovor?“ naštvaně chtěla mobil hodit zpátky do batohu, když se zvuk příchozího hovoru hlasitě odrazil od prázdných betonových stěn. Někde mezi žebry jí na chvíli nepříjemně cuklo. Volal jí Alaric.

„Ahoj.“ Rychle telefonát přijala, aby přestala ta děsivá ozvěna okolo.

„Eleno? Jsi už doma?“ jeho hlas zněl trochu starostlivě.

„Byla sem si zacvičit,“ vysvětlila rychle.

„To jsi byla celou dobu v tělocvičně?“ nechtělo se mu věřit vlastním uším.

„A pak ještě zaplavat,“ doplnila se.

„Dobře,“ na chvíli se odmlčel a Elena zaslechla cinkot sklenic a hlasitý smích.

„Ty si v Grillu?“ neubránila se lehkému úsměvu.

„Jo,“ přiznal se, „kvůli tomu ti volám. Zdržím se tu dýl, tak si nemusíš dělat starosti s večeří pro dva.“

„Jasně,“ zasmála se. Bylo jí celkem jasné, proč se tam Rick hodlá zdržet, a byla ráda. Zasloužil si trochu rozptýlení.

Po tom, co si vyměnili pár dalších informací, Elena zavěsila a strčila si mobil do kapsy, batoh přehodila zpátky na rameno a dlouhými kroky se vydala z šatny pryč. Pokračovala krátkou chodbou, která končila dvoukřídlými dveřmi, za kterými byla další, tentokrát dlouhá chodba. V kapse se jí něco pohnulo. Ani se neobtěžovala zastavit a vytáhla vibrující mobil. Zvuky si na něm pro jistotu vypnula. Nebyly v tak prázdných prostorech příjemné.

Ahoj.

Tentokrát to byla zpráva pouze z neznámého čísla a tak Elena odepsala: Kdo jsi?

Přítel? Odepsal neznámý.

Ušklíbla se.

Nemyslím si.

To byl ale ošklivý úsměv.

Zastavila se a rozhlédla. Jak to mohl vědět?

Ty mě sleduješ? Naťukala rychle

Chceš, abych tě sledoval?

Myslíš, že to je vtipné? Odpověděla otázkou.

Dorazila až na křižovatku dvou chodeb a z pravé strany uslyšela tiché pípnutí. To musel být ten mobil. Prostě musel!

„Vím, že jsi tam!“ křikla a rychle neznámé číslo vytočila. Telefon začal zvonit někde v temném konci chodby. Šla za jeho voláním. Srdce se jí rozbušilo. Zabočila za roh. Byla to slepá ulička. Malý vibrující přístroj ležel na podlaze uprostřed haly a točil se dokola. Hovor ukončila a několika dlouhými kroky smazala vzdálenost, která ji a záhadný telefon dělila. Zvedla ho.

Bojíš se?

Jeho displej se znovu rozsvítil a ukázal zprávu z blokovaného čísla. Nemohla odepsat. Nadechla se a tváří jí přeletěl zoufalý výraz. Za svými zády uslyšela kroky.

„Slečno?“ nadskočila leknutím a cizí mobil upustila na zem. Křehký přístroj se roztříštil o podlahu a Eleniny oči oslepilo světlo.

„Co tady děláte tak pozdě?“ postarší muž v baseballové čepici na ni mířil baterkou.

„Promiňte,“ hlesla spěšně a zakryla si oči před světlem.

„Něco vám upadlo, slečno,“ ukázal kuželem z baterky na trosky mobilního telefonu.

„To není moje,“ vysoukala ze sebe spěšně a dala se rychlým krokem na útěk. Jakmile prošla kolem vrátného, rozběhla se. Muž za ní ještě něco volal, ale Elena ho neslyšela, nevnímala. Adrenalin, který se jí nalil do krve, jí hučel až v uších. Vší silou rozrazila hlavní dveře do budovy a pohledem našla svoje zaparkované auto. Svůj telefon schovaný bezpečně v kapse, klíčky od vozidla zase v bundě. Nastartovala. Kola zaskřípala o štěrk a o pár vteřin později už letěla po silnici směr svůj dům.

Tu noc to začalo.

Zaslala: Night.Being