Těžká zkouška (5)

Neměla jsem zdání, proč se o někom používá pořekadlo, že vypadá, jako kdyby mu uletěly včely. Já jsem však ten výraz určitě vystihovala doslova, protože jsem na telefon zírala s polootevřenou pusou dobrou minutu.

Musíš se vzpamatovat, Eleno! Damon má problémy, tak mysli!

Pro větší efektivitu jsem se rukou pleskla do tváře.

Byla jsem najednou stoprocentně probraná a díky Bohu jsem věděla, co udělat.

Navolila jsem Alaricovo číslo a nechala to dobu vyzvánět, avšak na druhém konci jsem se nikoho nedočkala. No nic, je to jen na mně. Bleskurychle jsem prohrabala asi čtyři zásuvky, než jsem našla starou kapesní svítilnu. Cestou ven jsem popadla deku ležící na křesle, a poté jsem vyběhla z domu, jako by mě honilo stádo splašených nosorožců. Nebo jak se říká, jakoby mi za zadkem hořela koudel.

Skočila jsem znovu do auta a rozjela se plnou rychlostí do rezidence. V červeném Minicooperu, který nám zbyl po tetě Jenně, jsem zkoušela Damonovi zavolat nazpět. Všimla jsem si ale, že onen příchozí hovor nebyl z jeho telefonu, nýbrž z budky, soudě podle předvolby a neznámého telefonního čísla.

Vytočila jsem místo toho přímou linku do kanceláře šerifky Forbesové, zvedla to hned na druhé zazvonění.

Neměla jsem čas nějak mlžit, takže jsem na férovku vyklopila, že jedu vyzvednout Damona, ale jaksi nevím kam. Jen jsem vynechala fakt, že je nejspíš raněný. Nechtěla jsem, aby se do toho se svým sborem statečných hochů jakkoli pletla.

Na druhou stranu jsem si byla jistější, když alespoň někdo věděl, kam jsem se to vydala.
Stejně bych se byla vsadila, že mi tam žádné velké nebezpečí hrozit nebude, Damon by mě přece nikdy takhle vědomě neohrozil.

„Dobře, Eleno. Zjistím, odkud volal a dám ti okamžitě vědět. Neměla bys tam ale jezdit sama,“ nedala se Liz jen tak odbýt.

„Nebojte se, nejsem sama. Jede se mnou Alaric,“ zalhala jsem, až se kdesi jistě nějaké hory zazelenaly.

Stále za jízdy jsem vyťukala stručnou zprávu určenou pro Caroline, že jsem dorazila v pohodě. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti a kromě toho, tak úplně lež to zase nebyla. Domů jsem přece dojela v pořádku, ne?

Smykem jsem zastavila před rozlehlým Salvátorovic sídlem. Nebyla jsem tu sice jen měsíc a nějaký ten týden, ale i tak jsem se neubránila pomyšlení, že je to opravdu rozlehlé stavení, které bez rozsvícených oken působí smutně a opuštěně.

Naštěstí jsem měla od posledně klíče, které jsem bez Rebečina vědomí nepozorovaně vzala. Věděla jsem, že stále přebývá v jinak prázdném domě, ale neměla jsem sílu s tím cokoli udělat. Stejně by se asi vyhodit nedala, od jisté doby jsme spolu zrovna ukázkově nevycházely.

Odemkla jsem si a hned na to se rozeběhla do sklepení, kde jsem onehdy upustila batoh se zbraněmi, když se mě blonďatá původní pokusila zabít. Doufala jsem, že tam stále je. Nevím proč, ale i pro mě z neznámého důvodu jsem si na cestu svítila baterkou, jako zloděj.

Bingo! Batoh byl tam, kde jsem ho tenkrát zanechala. Popadla jsem jeden jeho popruh a pádila zpět nahoru.

V obýváku jsem náhodou posvítila na konferenční stolek, na kterém jsem zahlédla nerozdělaný pytlíček s krví. Čapla jsem ho a mazala si to dál k autu.

Sotva jsem dosedla na sedadlo a zapnula si pás, rozezvučel se mi v kapse telefon.

„Haló?“

„Eleno, tady Liz Forbesová. Zatím jsem neurčila přesnou pozici, ale vím jistě, že je to směrem na západ z města. Pošlu ti potom na mobil detailní polohu ze satelitního snímku…“

Možná se chystala ještě něco dodat, ale já jí skočila do řeči: „Dobře, budu čekat. Děkuju moc.“

Po dlouhých dvaceti minutách přišla ta důležitá MMSka a byla u ní připsaná krátká zpráva. Zastavila jsem u krajnice, abych si ji pozorně prohlédla. A kruci, ona telefonní budka stojí až na bývalém hraničním přechodu, který se již nyní nepoužíval.

Otevřela jsem kastlík a postupně z něj vyhazovala všechny nepotřebné věci na podlahu, až jsem narazila na… mapu. Díky, milostivé nebe!

Hm, čekaly mě ještě tak tři hodiny jízdy.

Nechala jsem si mapu rozloženou na sedadle spolujezdce, se zahvízdáním gum se odlepila od kraje vozovky a rozjela se s plynovým pedálem téměř na podlaze.

Při vší smůle se asi po hodině spustil pořádný liják, což mi to nijak neusnadňovalo.

Když jsem po menším bloudění zastavila na místě, přes mohutné provazce padající vody jsem jen obtížně rozeznávala budovu přede mnou s nápisem Státní hranice.

Vystoupila jsem do toho nečasu a na záda jsem si hodila batoh. V jedné ruce jsem byla vyzbrojená baterkou, zatímco v druhé jsem křečovitě svírala dřevěný kolík. Jo, měla jsem strach!

Jak to tak bývá, hraniční přechody byly docela vzdálené od měst, a jelikož tenhle už řádku let nefungoval, bylo odpojené i osvětlení. Za ten nápad s baterkou si budu děkovat snad až do konce života, pomyslela jsem si. Jen jsem se modlila, aby to nepřišlo za chvíli.

Tak jo, postupně jsem svítila na okolí a po chvilce našla tu telefonní budku. Sluchátko bylo vyvěšené a na podlaze… ale ne, krev! Rozeběhla jsem se k budově staniční kontroly, ale i po důkladném prozkoumání terénu jsem nic nenašla.

„Damone!“

Volala jsem poněkolikáté zoufale jeho jméno, nikdo však neodpovídal. Všimla jsem si, že tudy vedou koleje, i když byly už značně rezaté. Zamrkala jsem pod přívalem deště a v dálce spatřila opuštěnou vlakovou zastávku. Když jsem k ní doběhla, byla jsem promočená až na kost.

Tady taky nic. Rozhodla jsem se jí celou kolem dokola obejít. Za budovou byly složené velké kulaté betonové skruže, jaké se používaly na výstavbu kanálů.

Za to nic nedám, vykročila jsem k nim a posvítila si do první.

„Damone!“ Vykřikla jsem, jakmile jsem ho v ní uviděla.

Přikrčila jsem se, abych za ním mohla vlézt. Byl v polosedě opřený o stěnu, hlavu položenou na hrudi a oči měl zavřené. Jemně jsem uchopila jeho obličej do dlaní a on pomalu otevřel oči.

„Eleno?“

Byl špinavý, celkově vypadal zbědovaně a košili měl od krve. A ta byla jeho.

„Eleno, ty sis pro mě přišla,“ řekl slabým hlasem.

„Kdykoli… Co je ti? Vezmu tě domů. Můžeš chodit?“

„Snad jo, je to jen pár dřevěných kulek v zádech,“ odpověděl a snažil se o úsměv. Začala jsem se soukat ven a po bolestném zaskučení se o to pokoušel i Damon. Možná to bylo něco víc než „jen pár dřevěných kulek“, soudě podle jeho těžkých pohybů a naprosto sinavého obličeje.

„Pomůžu ti vstát, chyť se mě za rameno,“ nabídla jsem se, když jsem viděla, jak při snaze postavit se na nohy křiví trpitelsky obličej. Vzala jsem ho za ruku a přehodila jsem si jeho paži přes rameno, čímž na mně spočívala téměř veškerá upírova váha.

Jak jsme se tak šourali k autu, uvědomila jsem si, že je celý prochladlý, zřejmě někde přišel o bundu a v té skruži ležel určitě hodně dlouho.

„Asi jsem někde zapomněl deštník, promiň,“ řekl a rozkašlal se.

Z vlasů a obličeje mu taky crčely potůčky vody, když jsme se konečně dostali k autu. Otevřela jsem dveře spolujezdce a pomalu mu pomohla usadit se.

„Ještě nohy… já to udělám,“ sehnula jsem se a zvedla mu je do vozu. Pak jsem se přes něho naklonila pro deku na zadním sedadle a přikryla ho s ní.

„Snad tě to trochu zahřeje.“

Teď už jsem si mohla nastoupit i já.  Jen co jsem za sebou zavřela dveře, vysvlékla jsem z bundy, která byla díky vší té vodě snad o pět kilo těžší.

„Někde by tu měl být pytlíček s krví, hned ho najdu.“

„Ne, teď ne. Radši jeď, mohlo by tu být nebezpečno,“ řekl téměř neslyšitelně. Poslechla jsem jeho radu, nastartovala, zapnula naplno topení a vyrazila k domovu. Vší silou jsem se bránila otravnému drkotání zubů. Byla jsem mokrá, unavená a klepala jsem se zimou, ale přesto jsem byla štěstím bez sebe, že sedí Damon vedle mě, i když usnul vyčerpáním.

Po několika desítkách ujetých kilometrů jsem na žádost červeně svítícího hladového oka na palubní desce zastavila na benzině.

V časných ranních hodinách najdete na málokteré obsluhu a tahle byla zrovna ten případ. Sakra, chtěla jsem si koupit kafe nebo něco jiného, co by mi trošku rozproudilo krev. I přes naplno sálající topení jsem se nemohla zahřát, jistě za to mohl ten od deště nacucaný svetr a ani krátká sukně mi právě moc tepla neposkytovala.

Alespoň, že byl v provozu čerpací stojan na kreditní kartu. Některé pumpy, které jsou přes noc zavřené, ani tohle nemají.

Po natankování jsem se ještě promrzlejší vrátila do auta a rozhodla jsem se vzbudit Damona.
Musela jsem to vědět.

Nejdřív jsem se pustila do hledání onoho krvavého pytlíčku na zadním sedadle. No, nakonec byl zapadlý až pod mou sedačkou, ale měla jsem ho.

„Damone. Damone, vzbuď se,“ zkusila jsem jemně a lehce s ním zatřásla.

„Co, co se děje? Eleno?“

Chvíli na mě jen tak nevěřícně koukal, asi se začal pomalu rozvzpomínat.

„Kde to jsme?“

„Na benzince, musela jsem natankovat. Vím jistě, že nás nikdo nesledoval. Jak ti je?“

„Nic moc, do skoku mi zrovna není. Při každým pohybu se mně ty pitomý třísky zarývaj hloub do svalů. Určitě je měli nějak speciálně upravený, šmejdi zasraný.“

Jedním prstem jsem vyloupla zátku od pytlíku z krevní banky a pomalu mu ho přisunula k ústům. Pomohla jsem mu dvakrát se napít, pak si ho ode mě vzal do ruky a ucucával z něj sám.

„Díky. V tomhle stavu mně to kvůli tomu dříví v zádech nepomůže, ale aspoň nebudu mít takovej hlad. Třeba mě přejde i chuť tě vysát,“ řekl a nahodil svůj typický poloúsměv. Hlavně, že ho neopustil humor, pomyslela jsem si v duchu. Vlastně mi to dodalo odvahu na otázku, která mě doslova pálila na jazyku.

„A co Stefan, je… je naživu?“  Zeptala jsem se po pěti minutách jízdy přiškrceným hlasem.

„Jo. Museli jsme se rozdělit, když nás honili ti lovci upírů, co na nás poslal Klaus. Zamířil na východ, směrem k pobřeží. Zná tam chlápka, kterej by nám mohl bejt užitečnej. Určitě se se mnou brzy spojí,“ řekl Damon a odložil již prázdný pytlíček.

„Co se stalo a kde jsi tak dlouho byl?“

„Promiň, řeknu ti všechno, až dorazíme do Mystic Falls. Měl by u toho bejt i Alaric. Nejsou to ale dobrý zprávy.“

Zaslala: Alalka