Těžká zkouška (3)

Kdyby mi ještě před půl rokem někdo řekl, že se budu jednou o Damona tolik strachovat, nejspíš bych se té osobě vysmála. Ale bylo tomu tak, nemělo cenu to jakkoli popírat.

Tenhle navenek namyšleně a arogantně působící upír už byl součástí mého života. Navzdory všemu vynaloženému úsilí nepouštět si ho příliš blízko k tělu, dostal se na místo, které jsem si střežila nejvíc. Do mého srdce. Začínala jsem si onen fakt pomalu, ale jistě, přiznávat. I když bych to nikdy v životě neřekla nahlas, tak Caroline měla pravdu… přitahoval mě.

Bože, živě si umím představit, co by mi na tohle moje poznání řekla: „Ty a Damon, vážně?! Sakra, už jsi zapomněla, co všechno udělal?! On je tu ten ‚bad guy,‘ Eleno!“

Na tvář se mi vloudil mírný úsměv, nemohla jsem si pomoct. Bylo to… odlehčující.

Natřásla jsem si polštář, v náručí stiskla plyšového myšáka pojmenovaného Coudy a znovu se pohodlně uložila.

Vzpomínala jsem na den, kdy jsme se poprvé potkali se Stefanem, byla jsem z něho opravdu unešená a naprosto okouzlená. Byl tak hezký, rozumný, vůbec ne jako ostatní kluci v pubertě. A pak se mi na mysl samovolně vydrala vzpomínka na chvíli, jak jsem poznala Damona.

Myslím, že jsem z něho měla zprvu trošku strach. Ten byl nyní nadobro pryč a místo něho tu zůstalo něco jiného. Vybavila jsem si náš první a současně poslední polibek (tedy, první tak nějak opravdový), čímž se mi tělem opět prohnalo to předtím neznámé, příjemně hřejivé zachvění.

Líbání s ním bylo úplně rozdílné než se Stefanem. Ani ve snu bych neřekla, že dokáže být tak jemný a něžný, a přesto vášnivý zároveň. A co víc, cítila jsem se s ním v bezpečí…

„Chybíš mi tu,“ zašeptala jsem do tmy a hned poté usnula.

Když mě ráno v šest hodin probudilo neúnavné bzučení budíku, cítila jsem se jako po ráně obrovskou dřevěnou palicí. Že by se mi právě chtělo vstávat, to se opravdu říct nedalo. Poraženě jsem to zatracené, hlasité zvonění zamáčkla a vyškrábala se z vyhřáté postele. V koupelně jsem si studenou vodou důkladně omyla obličej, hodila na sebe tepláky, sportovní tričko a lehkou mikinu a vydala se na každodenní hodinové proběhnutí.

„Promiň, jdu pozdě,“ vyhrkla jsem udýchaně, když jsem po rychlé sprše, snědení napůl studeného toastu a vysrknutí sklenky pomerančového džusu nasedla ke Caroline do auta.

„Čekám tady už dobrých deset minut,“ odsekla mi blondýnka rozčileně.

„Už jsem řekla, že mě to mrzí. Dneska mi to trvalo dýl než obvykle.“

„Zase jsi byla běhat? Možná bys měla malinko zvolnit, ráno běháš a odpoledne ještě cvičíš s Alaricem. Bereš si toho moc.“

Zase další přednáška.

Otráveně jsem protočila oči v sloup a dívala se radši ven z okénka.

„Já ten pohled viděla, Eleno. Když všechno tak zvládáš, tak máš jistě na první hodinu literatury ten referát, co?“

„Ne! Do hajzlu, já na něj zapomněla,“ vykřikla jsem naštvaná sama na sebe.

xxXXXxx

Ve stejnou dobu, ale na dočista jiném místě, byl to v tomhle městě vlastně jediný otevřený bar v tuhle ranní hodinu, popíjel dnes už svůj druhý drink.

„Omlouvám se, ale vy tudy jen projíždíte?“ Zeptala se ho pohledná barmanka s vlasy tak ryšavými, jaké ještě nikdy neviděl. Dívka pak afektovaně zamrkala dlouhými černými řasami.

„Jo, asi jo,“ odpověděl bez valného zájmu.

Z kapsy tmavých riflí vytáhl mobilní telefon a po chvilce zaváhání ho zapnul. Po úvodním logu se mu na displeji zobrazila informace, že má jednu nepřečtenou zprávu a zmeškaný hovor. Volání bylo uskutečněno před pouhými šesti hodinami, přesně ve dvě hodiny po půlnoci, zato textovka od stejného kontaktu byla dva dny stará a skládala se z pouhých čtyř slov: „Damone, jsi v pořádku?“

Jako kdyby se absolutně nic nedělo, zase telefon vypnul a zastrčil ho na místo.

„Nalej mi další, kotě,“ poručil dívce, která ho pozorovala s viditelným zájmem v očích. Ani se nestačil napít z nově nalité dávky skotské, když zaslechl protivné vrznutí dveří.

„Zdravím, parťáku, začínáš brzy. Dám si to samý, pěkná slečno,“ řekl Klaus sedaje si na vedlejší stoličku a zkoumavě si prohlížel vnadnou obsluhu.

„To víš, ranní ptáče bez skleničky neposkáče,“ odpověděl Damon, aniž by se na něj podíval.

„Doufám, že jsi taky stihl něco zjistit,“ nebyla to tak úplně otázka a ani ten rádoby lehce konverzační tón nebyl důvěryhodný.

Damon z něj vycítil výhružku.

„Od chlápka, co pracuje v rybárně, jsem se dozvěděl, že za poslední týden tudy projely jen dvě větší dodávky. Jedna před třemi dny a druhá předevčírem. Osobně bych sázel na tu, co mířila na jih.“

„Jo, taky myslím. Ten samý den se ztratil jeden stařec, když šel ze hřbitova domů. Tak se rozluč a vyrážíme. Počkám venku.“

xxXXXxx

„Ahoj. Děkuju, že jsi přišel,“ řekla jsem upřímně Tyleru Lockwoodovi sedajícímu si naproti mně v Mystic Grillu. Tohle byl můj nejoblíbenější stoleček, byl tak trochu schovaný za dřevěnou stěnou a zároveň od něho byl viděn každý příchozí. Takový rafinovaný místečko.

„Jasně, žádnej problém. Tak co potřebuješ? Znělo to naléhavě. Něco s Caroline?“

„Ne, s Caroline je všechno v pořádku. Pořád spolu nemluvíte?“ Zeptala jsem se, ačkoli odpověď jsem už dobře znala.

„Ne, ona nemluví se mnou. Říká mi Klausův poskoku a nenechá si vysvětlit, že se můžu rozhodovat úplně svobodně,“ odpověděl mi Tyler naštvaně. Bylo na něm vidět, že ho konec vztahu s Caroline mrzí.

„Ale určitou oddanost ke Klausovi cítíš?“

„Dlužím mu to. Zbavil mě celoživotního prokletí, už při úplňku nemusím prožívat tu příšernou bolest. Ale nejsem jeho poskok. To mě nepověřil tvým sledováním, Eleno.“ Chvíli jsem se na něho upřeně dívala, a pak jsem jemně pokývala hlavou. Věděla jsem, že mluví pravdu. Tyler mezi mé pronásledovatele nepatřil.

Užuž jsem se chystala promluvit, avšak on mě předběhl: „Takže odpověď na tvoji otázku je ne. Nevím, kde Klaus je ani kam odvedl Damona. A i kdybych to věděl, tak ti to neřeknu. Promiň, Eleno,“ pokrčil ledabyle rameny a vstal, „musím už jít. Za chvíli mi začíná důležitý fotbalový zápas. Jo, a vyřiď Caroline přání všeho nejlepšího k narozeninám.“ Nečekal na mou reakci, lehce mávl na pozdrav, otočil se a odešel.

Smutně jsem si povzdechla a schovala na okamžik obličej do dlaní.

„Ahoj. Špatný den?“ Naštěstí to byl hlas, který jsem slyšela ráda za každé situace.

„Bonnie, jsi tu brzy,“ řekla jsem a usmála se na kamarádku.

„Jo, čeká nás dneska spousta práce. Caroline psala, že dorazí každou chvíli. Zajdu zatím objednat pití.“

Blížily se narozeniny Caroline a ona chtěla, abychom se sešly a pomohly jí s přípravami. Ne, že by se mi teď chtělo něco slavit, ale byla to moje dobrá kamarádka…

Netrvalo dlouho a všechny tři jsme měly před sebou šálek latté a rozdělené úkoly na dnešní odpoledne.

„Docela jsi mě překvapila, Eleno. Myslela jsem si, že stejně jako poslední měsíc nebudeš mít čas na nic jinýho, co se netýká trénování,“ pronesla blondýna značně ironicky.

„Caroline!“ okřikla ji okamžitě Bonnie.

„To je v pořádku, chápu to. Je mi líto, že jsem se vám nevěnovala, ale vy musíte pochopit mě. Caroline, ty jsi upír, ne z vlastního rozhodnutí, jasně, máš ale určité výhody. A Bonnie je silná čarodějka se super schopnostma, zatímco já jsem pouhý slabý…člověk. Potřebuju být silnější, když mám za zadkem bandu hybridů,“ snažila jsem se před nimi ospravedlnit své chování v poslední době.

„Pořád tě tak urputně sledují?“

„Jo. Jsou všude, kam se hnu. Dneska ráno se nám s Ricem podařilo zlikvidovat dalšího. Mám ale strach, že ostatní zjistí, kdo za tím stojí a jak by se mohl zachovat Klaus, kdyby se to k němu doneslo. Mohl by ublížit Damonovi,“ sdělila jsem holkám šeptem, protože tu někde jeden z mých hlídacích psů určitě byl.

„Jestli už není dávno mrtvý. Už je pryč víc než měsíc,“ připomněla mi upírka věcně.

„Žádný zprávy od tvojí mamky? Nějací zmizelí nebo roztrhaní?“

„Ne, nic novýho. Žádný stopy.“

Zaslala: Alalka