When you lose someone (2)

„Damone?“ zopakovala jsem znova. Žádná reakce.

„Damone?“ Znovu nic. Došla jsem tedy až k němu. Nedýchal… Upírskou rychlostí jsem tedy doběhla dolů do mrazáku a vytáhla pár balíčků lidské krve. Ohřála jsem mu jí ještě v mikrovlnce, aby byla teplá… Když už, tak teplá mu pomůže víc.

„Doběhla“ jsem tedy znovu k němu a zkusila mu jí dat. Po prvním balíčku se ale sebral a začal pít… Chtěl se napít i ze mě, ale pak si vzpomněl, že by mu to nebylo nic moc platný.

„Ach Damone, bála jsem se, že si doopravdy mrtvý,“ řekla jsem mu popravdě.

Najednou vstal, chytl mě pod krkem a odhodil mě na Salvatorovic knihovnu.

„Au, Damone, co to děláš?“

Najednou stál přede mnou a znova mě odhodil.

„Au, co to má sakra bejt? To jsem já, Elena. Copak ty si na mně nevzpomínáš? Nejsem Katherine.“

„Jsi Katherine… Poslední dvojnice. Žádná Elena neexistuje.“

„Ne, Damone, jsem Elena. Copak ty si opravdu nevzpomínáš?“

„Nebuď hloupá, Katherine. Nehraj to na mě.“ Tentokrát mě chytl za ruku a zakousl se. Sakra, co to je?

„Doufám, že ti to chutná, Damone, protože tohle bylo naposledy, cos mě ochutnal.“

A pak jsem zmizela. Upírsky. Jenže Damon mě pochopitelně doběhl, což mě trošku naštvalo. Tentokrát mi bodl kolík do břicha…

—–

Vyjekla jsem… Kolík jsem si vytrhla z hrudi. „Damone, co to sakra mělo být? Vždyť si mě mohl zabít.“

„Katherine, to by tě nezabilo.“

„Já nejsem Katherine, doprdele, kolikrát ti to mám ještě říkat? To jseš úplně mimo? Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co se ti stalo?“

Došla jsem až k němu a vzala jsem jeho ruku do své. „Damone, copak si opravdu nevzpomínáš?“

„Pusť tu ruku, Eleno, když chceš abych ti tak říkal.“

„Já nechci, abys mi tak říkal, já se tak jmenuju. Katherine utekla, vzpomínáš? Já jsem Elena Gilbert.“ Vzala jsem opět jeho ruku – kterou zase ale přede mnou „schoval“ – a dovedla ho k němu domů do obývacího pokoje, aby si zkusil vzpomenout. Nic ale neřekl.

Když už jsem se tedy rozhodla odejít, nakonec řekl: „Stefan.“

„Cože?“ Zůstala jsem na něj zírat. Slyšela jsem přece jenom dobře?

„Stefan. Byl to Stefan. To Stefan mě bodl.“ Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Bodl? Ale když jsem tě našla, byl jsi jenom od krve, neměl jsi nikde nic zapíchnutého.“ Stefan. Proč by to dělal?

„Asi si ho vzal zpátky.“ řekl ironicky. V týhle situaci to bylo nesmírně vtipný.

„Nějak si ho vytrhl sám. Odešel jsem když ho měl v břiše.“ řekl posměšný hlas za mnou.

Byl tam Stefan, Katherine a Klaus.

—–

Oh shit… Na nic jiného jsem se nezmohla. Když jsem se trochu uklidnila, otočila jsem se ke Stefanovi: „To tys bodnul Damona?“ zeptala jsem se.

„Ne, to jsem byl já.“ sdělil mi Klaus, který si právě naléval krev. „Chcete někdo?“

„Já bych si dala,“ ozvala se za mnou Katherine a začala si mě zase prohlížet. „Oh, bože, Katherine, nech toho. Prohlížíš se mě pokaždý, když mě vidíš. Vždyť už musíš znát moje tělo nazpaměť.

„Tak,“ otočila jsem se znova ke Stefanovi, „vysvětlí mi někdo, o co tu sakra jde?“

„Já nevim, mě našel Klaus včera polomrtvýho na ulici. Přivedl mě sem, bodnul Damona a pak jsme utekli. Do Mystic Grillu.“

„Dali jsme si výborný kafe,“ podotkl Klaus. „Jinak jsme si krásně popovídali o živtě, co ze za poslední roky událo a tak podobně.“

„Eleno, stárneš nám,“ řekla katherine. Přišla ke mně, kousla se do ruky a nabídla mi svojí krev. Asi neví, že jsem upírka, pomyslela jsem si.

„Ehm, já už upírkou jsem. Ty bys to měla vycítit.“

„Oh, shit. Ona je upírka? A že by se mi to takhle někdo odvážil říct?“ Chytla mě pod krkem a hodila mě přes celou místnost. Ooops, to už jsem dneska několikrát zažila.

Zaslal: Dylan