Těžká zkouška (1)

Po telefonátu s Katherine Damon zavěsil, pomalu se ke mně otočil zády a zamířil ke skřínce s barem pro novou láhev burbonu. Do skleničky, kterou držel stále v ruce, si dolil známou hnědou tekutinu a sedl si na gauč před sálajícím krbem.

Nevěděla jsem, co bych měla udělat, tak jsem tam jen tak stála a pozorovala jeho počínání. Je si vůbec vědom, že jsem ještě tady? Zdál se být duchem mimo.

„Víš, co tohle znamená, že jo?“ řekl, aniž by spustil zrak ze sklenky, s kterou si v ruce pohrával.

„Klaus nenechá náš pokus zabít ho jen tak. Bude se chtít pomstít,“ pokračoval Damon.

Vypadal jinak, než jak jsem ho znala. Jeho sebejistota, odhodlání a nebojácnost byly tatam. V jeho hezké tváři se zračila odevzdanost a bezmoc. Vykročila jsem pomalu vpřed, sedla jsem si na boční opěradlo gauče a jemně mu položila ruku na rameno.

„My to zvládneme. Podařilo se nám vyváznout mu už dvakrát, dokázali jsme přijít na to, jak ho zabít, i když všichni tvrdili, že žádný způsob neexistuje. Teď to nesmíme vzdát,“ snažila jsem se povzbudit nejen jeho, ale zároveň i sebe. A to půjde jedině tehdy, když tomu budu doopravdy věřit.

„Oh, Bože, ty seš tak naivní, Eleno!! Nemáme už žádnýho Hellboye z rakve, kterej by ho sejmul, nemáme ani super tajnou magickou zbraň. Už teď jsme všichni mrtví!“

Prudce vstal, čímž shodil mou ruku ze svého ramene a začal pochodovat nervózně po místnosti.

„Damone…“

„Ani nevíš, jak si přeju, aby mu stačilo zabít mě, a aby odtáhl z města, ale oba už víme, že tohle jaksi není jeho styl. Nejdřív zabije všechny, které miluješ ty, a pak… půjde po tobě. A já tomu budu muset přihlížet…“ Náhle se mu zlomil hlas, sklopil hlavu a na malou chvilku schoval obličej do dlaní, poté si rukama prohrábl vlasy a znovu se na mě podíval.

„A já doufám, že nepřemýšlíš o tom, že bys to opravdu udělal. Nabídl se Klausovi a obětoval se, Damone,“ řekla jsem nevěřícně.

Přes obličej mu přeběhl jeho typický úšklebek, samolibě rozpřáhl ruce a pokrčil rameny.

„Zachránil bych spousty životů a zemřel jako hrdina, všemi obdivovaný a oplakávaný.“

„Tohle ale není tvůj styl, Damone,“ odvětila jsem s vážnou tváří.

Vím, že to ode mě bylo tvrdé a nefér, ale naštval mě.

Jsem si jistá, že by to udělal, ale proto, že mu na ostatních záleží. Tak proč to, sakra, nedokáže přiznat?

Díky své upíří rychlosti byl během vteřinky přímo přede mnou. Nečekala jsem to a polekaně zamrkala. Ale ne, tohle, ať mi nedělá. Posunul se ještě o krok kupředu, takže byl snad až příliš blízko. Okamžitě se mi rozbušilo srdce.

„Stačí jediný tvoje slovo a já to udělám. Udělám všechno, co chceš, Eleno,“ zašeptal, až mi z toho projel mráz po zádech.

„Přála bych si, abys dodržel svůj slib, že mě nikdy neopustíš,“ odpověděla jsem mu taky šeptem a na krátkou chvíli se zahleděla do těch nebesky modrých očí. Odpovědí mi bylo sotva znatelné přikývnutí.

„Děkuju,“ zašeptala jsem snad ještě tišeji a zcela bez rozmýšlení jsem se malinko nahnula, postavila se na špičky a lehce ho políbila na rty.

Vlastně jsem to chtěla udělat od té doby, co se s nepořízenou vrátil z plesu, pomyslela jsem si, když jsem se tím činem sama překvapená odtáhla.

Ani on nevypadal, že by zrovna tohle čekal.

Připadala jsem si najednou tak hloupě a dětinsky, vždyť máme plno jiných a mnohem důležitějších problémů.

Ty jedna huso, nadávala jsem si v duchu a očima těkala všude možně, jen jeho tváři jsem se vyhýbala.

„Eh, já… asi bych měla… měla bych už jít,“ dostala jsem ze sebe s úmyslem to i provést. Otočila jsem se k němu zády a chtěla si vzít před odchodem bundu, vtom mě ale chytil za paži a jemně, ale naléhavě mě natočil zpět k sobě. Jedním krokem překonal vzdálenost mezi námi a drže mě stále za nadloktí, zahleděl se mi do očí. V očekávání jsem zatajila dech. Jako v transu jsem sledovala jeho přibližující se obličej. Zavřela jsem oči a chviličku na to ucítila ty hebké rty na svých.

Políbil mě krátce, jako by mi předešlý polibek pouze vracel.

No jistě, chce, abych ho políbila první. Možná si myslel, že se to neodvážím udělat nebo se bál, že by to v opačném případě vypadalo, že mě do něčeho tlačí.

Instinktivně jsem si skousla spodní ret, ruce visící volně podél těla jsem mu položila na obě tváře a přitáhla si jeho obličej blíž k sobě. Evidentně mu tohle gesto jako povolení stačilo, protože mě ihned políbil, něžně, ale přitom horce a intenzivně. Přivřela jsem oči, načež se mi celým tělem šířila příjemná horkost a snad i úleva. Náhle mě chytil rukama kolem pasu a přitiskl k sobě tak těsně, jak to jen šlo. Jako kdyby se bál, že bych se mu mohla ztratit. V tu samou chvíli jsem na spodním rtu ucítila jeho vlhký jazyk žádající si vstup do mých úst. Samozřejmě jsem mu to povolila a ani ten můj nijak nezahálel.

Rukama jsem ho obemkla kolem krku a pravačkou vjela do hustých havraních vlasů. Zároveň jsem zapomněla na všechno a na všechny kolem, užívala jsem si tenhle okamžik a přála si, aby nikdy neskončil. Aby mě Damon nikdy nepustil a já se nemusela vrátit zpět do reality.

Nevím, jak dlouho mohl trvat ten útěk přinejmenším do jiné galaxie, když se Damon zničehonic odtáhl a zmateně se podíval ke dveřím. Zřejmě jsem úplně přeslechla, jak někdo klepal, protože nyní znělo další zaklepání dost hlasitě.

Byla jsem omámená, absolutně neschopná pohybu, nějak jsem se nedokázala vzpamatovat, vrátit se opět na zem a zapnout do provozu ostatní smysly. On na tom byl o něco lépe, neochotně se vymanil z mého sevření a šel otevřít.

Avšak hlas, který jsem zanedlouho uslyšela, mě probral účinněji než ledová sprcha.
Byl totiž Klausův.
.
„Zdravím, šel jsem náhodou kolem a říkal si, že se zastavím a promluvíme si o té mé neúspěšné vraždě. Snad nejdu nevhod,“ dodal, jakmile mě spatřil za Damonovými zády.
Ten po mně jen šlehl nesouhlasným pohledem.

„Klídek, přicházím v míru. Tak co, kdybyste mě pozvali dál?“

„Sorry, ale nepouštím si do domu kdejakou verbeš,“ odsekl mu Damon. Na první pohled vypadal klidně, ale já jsem věděla, že není ani náhodou.

„Dobře, půjdu rovnou k věci. Po těch nešťastných událostech jsem dal tvému bratrovi svobodu a on se mi neodvděčil ničím jiným než, že mi sebral to, na čem mi záleží ze všeho nejvíc. A já chci, abys šel se mnou, našel ho a pomohl mi to získat zpět,“ řekl Klaus panovačně.

„To ne!“ vykřikla jsem a chytila Damona za ruku.

„Ach jo, Eleno, Eleno, proč musíš věci tak komplikovat? Musím zabít Jeremyho nebo třeba Caroline nebo tu čarodějku, abych ti dokázal, že jsem nepřišel vyjednávat?“

Na důkaz svých slov luskl prsty a do našeho zorného pole vstoupila tmavovlasá dívka celá v černém, určitě jeden z jeho dalších hybridů, a před sebou držela pevně svázaného Jeremyho s roubíkem v ústech.

„Jeremy!“ vykřikla jsem. Bylo vidět, že ta holka je připravená zlomit mu kdykoli vaz.

„Fajn! Půjdu s tebou, ať už hledáš cokoliv, ale pust toho kluka,“ řekl Damon nesmlouvavě, vzal si z věšáku koženou bundu a vyšel za Klausem ven na terasu. Naznačil tím Klausovi, že udělá, co po něm chce.

„Zapomněl jsem vám představit svou kamarádku Mindy, bude se tu nějakou chvíli poflakovat, kdyby snad Damona napadlo mě podrazit. V tom případě má příkazy zakroutit tobě i tvému bráškovi krkem, Eleno,“ usmál se na mě Klaus a pokračoval:

„Víš, už pro mě zase tak důležitá nejsi.“

Kývl směrem k Jeremymu a jeho věznitelce, ta ho obeznámená s rozkazy pustila a v mžiku byla pryč.

„Nemám rád loučení, takže my rovnou půjdeme,“ řekl původní upír, položil Damonovi ruku kamarádsky kolem ramen a oba se vydali po příjezdové cestě směrem k městu.

„Damone,“ vyhrkla jsem s bolestí v hlase a vyběhla ze dveří, ale on se ani neotočil. Ani nemohl, protože měl v tu chvíli slzy v očích. (pozn. autora: Elena o tom nemá ani páru.)

xxXXXxx

Hřbetem ruky jsem si otřela slzy, které mě naprosto oslepovaly. Zamrkala jsem, ale i přesto byla cesta, pokrytá pod nohy křupajícím štěrkem, již prázdná. Jako kdyby po ní před dvěma vteřinami ani nikdo nešel. Zůstala jsem tam akorát já a naprosto zmatený, svázaný Jeremy. Donutila jsem jakoby k zemi přimrzlé tělo se hýbat a ihned se bratra rozeběhla vysvobodit z pout. Vděčně jsem ho objala a pevně zavřela oči doufajíc, že se každou minutou vzbudím z toho příšerného snu.

„O čem to, sakra, mluvil?“ zeptal se Jeremy a nechápavě se na mě podíval.

Jistě, nemohl tomu rozumět, protože o plánu na zabití Klause nevěděl, vlastně o něm nevěděl nikdo kromě Damona, Katherine a mě.

Vtáhla jsem Jeremyho zpět do sídla Salvátorových a všechno mu v rychlosti vypověděla. Potřebovala jsem to někomu říct a taky jsem nechtěla být na tolik špatných událostí sama.

„Pochop, Jeremy, čím míň lidí o tom vědělo, tím větší byla šance na úspěch…“

„Já se na tebe nezlobím, Eleno. Je mi líto, že to nevyšlo, a ten parchant se nerozpadl na prach nebo jak tihle původní upíři vůbec natahujou bačkory.“

Původní upíři…

„Rebeka,“ vyhrkla jsem a překotně se hnala do sklepa s Jeremym v patách. Trhnutím jsem otevřela dveře cely, do které Damon ukryl tělo Klausovy sestry. Byla jsem si naprosto jistá, že ona musí být tou věcí pro Klause nejdůležitější, o to víc mě překvapilo zjištění, že její tělo leží na tom samém místě a ve stejné poloze, jak jsme ho zanechali. Ledaže by o ní nevěděl.

„Co tohle… Kam to zase běžíš?“ volal za mnou Jeremy, když jsem se opět rozeběhla nahoru. Brala jsem schody chvátavě po dvou, udýchaně vběhla do obývacího pokoje se stále plápolajícím ohněm v krbu a vrhla se ke svojí bundě pohozené ledabyle na křesle pro mobilní telefon, abych mohla vytočit první jméno v seznamu kontaktů.

„Alaricu, díky Bohu, musíš hned přijet do rezidence, máme problém.“

Ric slíbil, že okamžitě vyjede, ale i tak mu bude cesta trvat minimálně deset minut. Jeremy seděl během té doby čekání na gauči a znepokojeně sledoval moje přecházení sem a tam, byla jsem mnohem nervóznější, než bych si byla vůbec ochotná přiznat. Měla jsem strach o Damona a představa, že už ho třeba nikdy neuvidím, mě doháněla doslova k šílenství. Moc jsem se bála i o Stefana, co když je Klaus oba zabije?

Konečně se ozvalo klapnutí dveří a Alaric se s ustaranou tváří vřítil za námi do pokoje.

„Co se děje, Eleno?“

„Ahoj! Díky, že jsi přijel. Klaus odvedl Damona!“ Vyklopila jsem na něho snažíc se zadržet ty dotěrné slzy štípající v očích.

„COŽE?!“

Jakmile jsem uviděla jeho vyděšený výraz, rozklepaly se mi ruce, přešla jsem k baru a nalila do třech skleniček poctivé dávky. Každému jsem jednu podala a začala Alarica zasvěcovat do dnešních událostí. Teda, skoro do všech… do všech pro něho důležitých.

„Takže, když pro Klause není tím nejdůležitějším jeho sestra a nejseš to ani ty, tak co to teda je?“ Zeptal se Ric po tom, co si veškeré informace ode mě srovnal v hlavě a dolil si další sklenku z křišťálové karafy.

„Nemám tušení, ale mám takový dojem, že Rebeka by to mohla vědět. Musíme ji vzbudit.“

„Je ti doufám jasný, že ti asi dvakrát nepoděkuje za to, žes jí zabodla kolík do zad,“ připomněl mi věcně můj učitel dějepisu.

„Jo, proto budu potřebovat tvoji pomoc.“

Zaslala: Alalka