Elena (2)

Elena a Damon vedle sebe leželi na nádherné masivní posteli. Obrovská klenutá okna dovnitř vpouštěla teplé ranní paprsky, čímž byla ona dokonalost okamžiku ještě podtržena. Kdokoli by tuhle scénu viděl, neváhal by s myšlenkou na dva milence. Damon ležel na boku, sledoval svou lásku a hladil ji po vlasech. Jediný problém byl v tom, že ona se nehýbala.

„Co jsem to proboha udělal?!“ Vyčítal si tiše a přemítal o včerejším dni.

Když ji ještě ten večer našli ležet mrtvou na posteli, málokdo tomu chtěl uvěřit. Mezi zúčastněnými stál i Damon. Hleděl na Elenu se slzami v očích a ani on tomu nevěřil. Nevěřil, že to udělal. Caroline s Bonnie seděly u postele a plakaly, Jeremy stál vedle Damona a snažil se v něm najít útěchu a hlavně odpovědi. Ostatní její přátelé byli dole a mlčky seděli nebo nervózně postávali kdekoli to jen bylo možné. Jen Stefan chyběl. Ještě stále byl pryč vyřizovat ty své „záležitosti“ a nikdo nepochyboval, že mu to zavolal jeho bratr.

Když se Damon zjevil na schodech s Elenou v náručí, nikdo se neopovažoval říci jediné slovo. Věděli, že ji celou tu dobu tajně miloval. A možná i proto, když řekl: „Nenechám mu ji tady! Prostě nenechám!“ se ho ani nesnažili jakkoli zastavit.

Zdálo se mu, že jeli celou věčnost. Nic neponechal náhodě, vše zařídil dávno předtím. Během jízdy vyměnil celkem tři auta, která měl předem připravená, každé na jiné jméno. Osamocený dům na pobřeží jezera daleko od všech měst. Cestou dokonce zničil svůj i Elenin mobil. Ze starého života nechtěl už vůbec nic.

„Měla bys tu z toho takovou radost. Vím, že jsem vybral dobře.“ Pošeptal Damon tiše, když ji nesl do domu. A tak se po všech těch útrapách nakonec ocitli společně na jedné posteli, uprostřed ničeho. Otočení jeden k druhému. Mlčky.

Damon na ni hleděl jako na zjevení, ani na vteřinu z ní nespustil zrak, jakoby nechtěl o nic přijít. A najednou otevřela oči. Zhluboka se nadechla a vší silou ho praštila do ramene.

„Tys mě zabil!“ Pronesla jako naprostou samozřejmost.

„Neměl jsem na vybranou. Víš, že neměl.“ Odpověděl jí Damon a chytil se za rameno. „Máš docela slušnou ránu.“ Prohlásil ještě a drze se uchichtl.

„Taky sis jí zasloužil! Co ostatní, vědí o mně? A Stefan?!“

„Všichni si myslí, že jsi mrtvá. Stefan se ještě nevrátil. Nemá o tom všem nejmenší tušení. Kdyby to bylo nějak nastražené, nikdo by tomu neuvěřil. Musel jsem to udělat takhle, Eleno. Prostě musel. Je mi to líto.“ Sklopil hlavu, aby se jí při tom nemusel dívat do očí.

To už Elena nevydržela a prudce ho objala. Chvíli tak setrvali, jeden druhému v náručí a mlčeli. Přesto nad nimi ještě visel nespočet otázek, kterými ho následně zahrnula. Damon ji trpělivě celou situaci vysvětloval a alespoň stokrát se jí mezitím omluvil.

„Udělal jsem z tebe to, cos nikdy nechtěla a to si za zbytek života neodpustím! Víš, kdybych k tomu ale nenašel sílu, byla bys teď už dávno mrtvá. A tím myslím skutečně mrtvá! A já taky.“

„O čem to mluvíš? A proč ses vlastně choval tak strašně? Máš tušení, kolik lidí kvůli tobě umřelo?!“

„Já je nezabil, Eleno.“

„Tak kdo?! Vůbec tomu už nerozumím! A jestli jsi je nezabil ty, proč jsi nic neřekl?“

„Není to zrovna hezký příběh. Poslední dobou jsi neměla ani tušení, co se kolem děje. Ty mrtvoly na mě hodil můj milovaný bratříček a před tebou si zatím hrál na neviňátko. Tolik jsem ti to chtěl říct, ale kdybych cokoli jen naznačil, byla bys ve strašném nebezpečí a to já prostě nemohl dovolit.“

„To chceš říct, že je zabil Stefan? Všechny?! Tomu nevěřím!“ Nevěděla co si myslet. Vyběhla ven před dům a ten pohled ji uchvátil. Doteď si nevšimla, kde vlastně jsou. Nikdy předtím tam nebyla, ale okamžitě si to zamilovala. Damon vyšel za ní, zamířil rovnou ke staré dřevěné houpačce a posadil se. Elena udělala totéž.

„Je mi všechno tak líto. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Když začal Stefan zase běhat za Klausem jako pejsek, začaly se věci měnit. On se začal měnit. Upřímně nevím, co mají ti dva za plány, ale rozhodně v nich ty nefiguruješ. Alespoň ne živá. Tahle celá komedie o tom, jaká jsem zrůda, tě ode mě měla odehnat. Když už mě nemohli zabít, tak chtěli, abych se jim alespoň nepletl do cesty. A jak jinak toho docílit, než mě od tebe izolovat. Jak jinak, než kdybys mě nenáviděla.“

Elena jen mlčky seděla a v očích se jí leskly slzy. Nevěřila, že to všechno takhle skončilo. Nevěděla ani kde je, všichni si mysleli, že je mrtvá. Stefan byl někdo jiný, než jakého ho znala, Damon jakbysmet. Začala přemýšlet o tom, co z toho všeho je vlastně horší. Během chvíle ztratila všechno, na čem jí kdy záleželo. Rodinu, přátele, lásku, domov, život jak ho znala. A proč vlastně? Co bude teď?! Když už člověk všechno obětuje, měl by k tomu mít alespoň dobrý důvod. Ona ho však neznala, nakonec vlastně nemohla, vždyť tohle všechno ani nebylo její rozhodnutí. O nic z toho se neprosila. Všechno to za ni rozhodl někdo jiný a teď už není cesty zpět. Elena netušila, jestli je možné někoho milovat a nenávidět zároveň, nicméně to bylo přesně to, co k Damonovi cítila.

Zaslala: Kačíí