Co říct? (4) – Záblesk z temna

„Pomoc, pomozte mi!“

Když otevřela oči, spatřila místnost, špinavou a zatuchlou, pouze s malým okýnkem s mříží, kterým pronikalo málo světla na to, aby tu člověk dobře viděl, ale ona nebyla člověk. Její zrak se dokázal přizpůsobit i těmto podmínkám. Neměla by se bát, ale bála se. Zjistila, že je spoutaná. Ruce měla svázané provazem připevněným ke stropu, byla ve spodním prádle a na nohou měla kousance. Všechno jí bolelo a ztrácela síly, a to jak fyzické tak i psychické.

Náhle zaslechla kroky. Těžké, dunící v chodbě za dveřmi z těžké oceli a ještě s petlicí. Dveře se otevřely a vešel Stefan.
„Stefane, co to má znamenat?“
„Kde to jsem? Damone!“ vykřikla zoufalá Elena.
„Damon tu není a nebude. Nikdo tě tu nenajde.“
Stefan byl celý od krve, v očích mu blikaly blesky a z jeho výrazu vystupovala nenávist.
„Nikdo tě už nenajde.“
„Stefane, cos mi to udělal a proč?“

Damonova rána

Otevřel jsem oči, protáhl se a obrátil na bok na stranu postele, kde ležela Elena, jenže teď tam nebyla, byla u sebe doma a spala ve svojí posteli. Vstal jsem a roztáhl těžké vínové závěsy. Místnost zaplavila sluneční záře a z otevřeného okna zavanul čerství vzduch.
„Dobré ráno,“ ozvalo se od dveří.
Elena je tady přišla za mnou. Ještě chvíli stál zády k ní a vychutnával si ten pocit, že teď je to on. A pak se otočil.
„Katherine.“
Poznal jsem jí. Vlnité vlasy, kožená bunda a vysoké podpatky. Vůbec se nesnažila být jako Elena, vůbec jí nevadilo, že ji každý pozná.
„Co tu děláš? Myslím, že máš být někde jinde a s někým jiným.“

Zaslala: Denisa