Damon (1)

„Život by byl o mnoho méně komplikovaný, kdybych ho mohla nenávidět. Ale je to tak těžké! Je tak těžké si od něho držet odstup. Vím, že jsem si vybrala Stefana a on zase mě, ale Damon má v sobě něco, něco co ani neumím vyjádřit slovy.“ Napsala Elena do svého deníku těsně předtím, než usnula.

„V Mystic Falls se děje něco podivného. Nevyjasněných úmrtí přibývá. Nikdo si již nemůže být jistý dalším dnem.“ Tak zněl titulek vytištěný přes celou úvodní stranu novin.

„Dnes se v něm opět probudilo jeho „staré já“. Nevím, kde v sobě bere tu schopnost tolik ubližovat. Někdy je mi ho až líto, připadá mi to jako zeď, kterou si vystavěl proti světu. Jako obrana. Je lepší být ten, co ubližuje než ten, komu je ubližováno.“ To sdělovaly další řádky Elenina deníku, napsané pouhých pár hodin po probuzení.

„Další záhadná úmrtí. Zemřel autor posledního článku.“ Napovídal titulek stejných novin, pouze o několik dní později.

„Jeho stav se stále zhoršuje. Někdy už na něm nedokážu najít skoro nic dobrého. Stefan už je celý bez sebe, říká, že bychom to jeho běsnění měli zastavit. Bojím se pomyslet, co tím naznačuje. Snažím se žít dál, každé ráno znovu vstanu a každé ráno je to o něco těžší.“

Jako každý večer se Elena chystala ke spánku. Už jen poslední návštěva koupelny. Když byla hotová, otočila se k odchodu do postele. Damon se před ní zjevil zničehonic. Otřásla se, srdce se jí divoce rozbušilo a na moment přestala dýchat. Snad na obranu chtěla začít ustupovat zpět, ale zastavila se o umyvadlo těsně za ní. Hrudník se jí sevřel strachy. A ačkoli to byla ona, kdo vždycky tvrdil, že jí by nikdy neublížil, možná se celou tu dobu pletla. A teď za to nepochybně zaplatí. Až když její šok začínal pomalu ustupovat, teprve potom si všimla Damonova výrazu. Jeho pohled vůbec nebyl zlý. Naopak vypadal vystrašeněji než ona. Chvíli si hleděli navzájem do očí. Zdálo se to být nekonečné. A právě v tu chvíli by Elena dala cokoli, jen aby ho mohla utišit. Nyní poprvé od doby, co ho znala, mu rozuměla. Měl v očích tolik bolesti, až to bolelo i ji.

Nevěděla, co se mu stalo. To jediné, nač byla schopna myslet bylo to, že ho musí zachránit. Opatrně kolem něho prošla. Její prsty se na okamžik dotkly těch jeho. Aniž z ní Damon spustil oči, začal se pomalu otáčet jejím směrem. Elena vešla do ložnice. Na zemi ležel rozevřený její deník. Posadila se na postel a lehce mu pokynula, aby jí následoval. Nyní pochopila, co znamená chodit jako tělo bez duše. Nebyl v něm absolutně žádný život. Sedl si vedle ní s očima upřenýma kamsi do prázdna. Dlaní ho pohladila po tváři a naznačila, aby se na ni podíval.

Nevěděla, jak dlouho takhle seděli, proti sobě, navzájem si hledíc do očí. Možná minutu, možná celou noc. Ale ať ta chvíle byla jakkoli děsivá, nechtěla, aby někdy skončila. Teď tu konečně byli jen oni dva. Žádné přetvářky, žádné hry. Dívali se navzájem do očí a v tu chvíli neexistoval na světě nikdo, kdo by se mohl chápat lépe než oni dva. Znala ho a on znal ji. Ta chvíle nepotřebovala slov.

Najednou však promluvil. „Eleno …“ Než stačil pokračovat, položila mu něžně na rty ukazováček. „Pššt“ Řekla tiše. Damon ale zvedl ruku a lehce, jakoby měl strach, že se rozplyne, chytl Eleninu ruku a položil ji zpět na postel, aniž by se jí však přestal dotýkat. „Myslel jsem, že mě nenávidíš.“ Řekl a hlas se mu třásl. Elena se pousmála a zavrtěla hlavou. „Myslel jsem …“ Odmlčel se. „… po tom všem, co jsem udělal, že mě nenávidíš.“ Nakonec ještě dodal „Promiň za ten deník, já ale musel vědět, co si o mně myslíš doopravdy.“

„Nikdy jsem tě neuměla nenávidět.“

„Proč?“ V očích se mu zrcadlil hluboký žal, ale věděl, že jakkoli neuvěřitelně to znělo, přesto to byla pravda.

„Hluboko v sobě máš něco zvláštního. A daří se ti to skrývat. Ale když to člověk nakonec najde, nemůže tě nemilovat. Ta možnost prostě neexistuje. A já to našla.“

Damon svou milovanou uchopil oběma rukama kolem hlavy, po tvářích mu začaly stékat slzy a pak si ji přitáhl blíž. Přiložil ústa k jejímu uchu a sotva slyšitelně zašeptal: „Mýlíš se, já nejsem dobrý člověk.“ Eleně se v tu chvíli v hlavě honilo spoustu věcí, chtěla říct, aby to nedělal, že nemusí, ale věděla, že už se rozhodl. Proto jediné co řekla, bylo „Damone, miluji tě.“. V tu chvíli jí trhl hlavou, tak nejněžněji, jak jen uměl. Láska jeho života se mu zhroutila v náruči a on se rozplakal jako nikdy.

Zaslala: Kačíí