Co říct? (2) – Minulost je zpět

1864

„ Budeme spolu, slibuji.“

Připadala jsem si ji jak ve snu. Stála jsem na cestě někde uprostřed temného lesa. Všude byla tma a ticho. Na zemi přede mnou ležel Damon a Stefan. A nad nimi stála žena. Neviděla jsem jí přímo do tváře, ale věděla jsem kdo to je.

„Katherine.“

Hlas se mi klepal, ale doufala jsem v to, že to nepozná. Pomalu a rázně ke mně vykročila. To, co mi odkryl měsíční svit… Nemohla jsem uvěřit, protože to všechno vypadalo tak opravdově. Stála tam a vypadala jako já, přestože měla na sobě krásné dlouhé šaty se spoustou volánků.

„Hra začala Eleno.“

A pak vše zmizelo.

SOUČASNOST

Žiji. Naštěstí mě vzbudil budík. Byl to sen?
„Stefane?“ Dovolil mi vždycky párkrát u něj spát, ale po tom, co mi Damon udělal, se změnil a já taky. Už to nebyla ta láska jako dřív. Teď to byl Damon, kterého jsem potřebovala a měla ráda.

Starý penzion bičoval prudký déšť, venku byla zima a neprostupná mlha. Stěny prohříval oheň z krbu a každou chvíli se ozvalo praskání suchého dřeva. To teplo se rozlévalo do všech koutů obývacího pokoje. A v jednom z těchto koutů seděl Stefan. Cítil se spokojený a plný klidu, i když jedna věc mu nedala spát.

„Kéž bych mohl vrátit čas. Chtěl jsem jí ochránit, ano vím, že ona ví kdo jsem. Překvapilo mě to, jak se s tím vyrovnala. Z počátku to vypadalo, že to mezi námi skončilo. A teď je vážně konec.“

Vstala jsem a sešla dolů po krásných dřevěných schodech. Vůbec by mě nenapadlo, že ho tam uvidím. Nedal se zařadit mezi ranní ptáčata, vždycky si rád přispal, ale do školy chodil včas.

Seděl tam, ve starém křesle a díval se na mě. Jeho úsměv byl tajemný a vyzařovalo z něj teplo. Ráda bych se v něm utopila. Dala mu polibek a objala ho. I když on by to neopětoval, tím jsem si jistá.

Od kuchyně se blížil další kluk z mých snů. Černé, samozřejmě značkové, tričko mu obepínalo tělo a černé kalhoty k tomu úžasně ladily. A jeho pohled. Ústa měl lehce pootevřená, odhalující bíle zuby. Modré oči byly uhrančivé a úplně mě oslnily. Vlasy měl rozcuchané, ale slušelo mu to. To musím uznat.

Přišel ke mně a vtisknul mi polibek. „Dobré ráno.“

„I tobě,“ odpověděla jsem.

„Myslím,“ ozval se Stefan, „že já a Damon si musíme promluvit.“

Najednou bouchly dveře.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.

„Katherine.“

Všichni jsme zůstali stát a koukali na sebe. Věděla jsem o ní, že je mi podobná, ale že až tak moc, to by mě v životě nenapadlo. Jediné, co nás odlišovalo, byly vlasy. Barvu sice měla stejnou, avšak ona je měla vlnité a já rovné.

První promluvil Stefan. Jeho otázka byla jasná a stručná: „Co tady děláš?“

O HODINU POZDĚJI

Všichni jsme seděli v obývacím pokoji a drželi v ruce skleničky s krví. Jak je to vůbec možné? Před pár dny bych toho vůbec nebyla schopná a teď mi to přijde normální.

Damon si ke mně přisedl. Zřejmě mě chtěl chránit, kdyby Katherine ze žárlivosti přeskočilo. Ale ona naštěstí klidně seděla v křesle a popíjela. Za to Stefan chodil po pokoji sem a tam, neustále do kola. Nervozita stoupala, ticho bylo strašidelné a ještě ke všemu venku křižovaly nebe žlutavé blesky.

První, kdo se odvážil prolomit ticho byla Katherine. „Takže přejdeme k věci, Stefan je můj, byl je a bude jen můj.“

Damona to zřejmě tak nepřekvapilo, zato Stefan přestal pochodovat. Chvíli na ní koukal a pak udělal něco překvapivého a neočekávaného. Kopl do židle, která byla nejblíže, ta se samozřejmě pod jeho silou okamžitě rozpadla a pak už bylo jednoduché ji využít jako zbraň. Všechno se seběhlo tak rychle. Jednou rukou jí chytil pod krkem a druhou se chystal zasadit smrtící úder.

Nevím, co mě to popadlo, ale jak nejrychleji jsem to dokázala, tak jsem do něj strčila. Ruka sice svůj úkol splnila, ale zasáhla naštěstí jen horní část paže. Katherine vykřikla bolestí, Damon vzdechl úžasem, já zůstala stát a Stefan se zastavil o zeď. Bylo to pár minut a za tu dobu se toho tolik stalo. Všechno napětí opadlo a změnilo se na vztek, který nejvíce vyzařoval ze Stefana. Rozběhl se ke mně, ale tentokrát to byla ona, která mu zkřížila cestu.

Zaslala: Denisa