Katherine

„Stefane?“ zavolala jsem do tmy.
Nic. Ticho. Hrobové ticho, přesně to, ze kterého vám běhá mráz po zádech, protože nic neslyšíte a když uslyšíte, víte, na čem jste. V tomhle tichu to nikdy nevíte. Modlíte se aby se něco ozvalo. Cokoliv…
„Stefane!?“ do hlasu se mi dostávala panika.
„Stefane, prosím. Ozvi se. Nemohl jsi mě tu nechat,“ šeptala jsem do tmy. „Nenechal bys mě tu. Vím to!“ přesvědčovala jsem samu sebe. Ale věděla jsem, že by to nikdy neudělal, ne z vlastní vůle.
Pak mě něco napadlo. Damon.
„D-Damone?“ zadrkotala jsem. Strachy, možná zimou. Kdo ví.
Čekala jsem, že odpovědí mi bude to strašlivé ticho, ale k mému překvapení tomu tak nebylo. V prvním okamžiku jsem cítila ohromnou úlevu, že nejsem sama na tomto strašlivém místě. Jenže příliš pozdě jsem si uvědomila, že to nebyl hlas Stefana, který jsem tolik chtěla slyšet. A také to bylo to poslední, co jsem myslela, že uslyším.
„Katherine!“
A pak se přede mnou objevil Damon.
„Damone!“
„Katherine!“ zašeptal. V očích měl tolik lásky. Nepoznávala jsem ho.
„Ale já – “ chtěla jsem mu říct, kdo jsem, ale v poslední vteřině jsem si uvědomila, co se stalo. Mohlo mě to napadnout, že si bude myslet, že jsem ona. Přece jenom jsem v hrobce pod kostelem! Ale co mám dělat? Brzy to pochopí.
„Katherine,“ opakoval. „Jak? Jak se ti to povedlo?“
Co jsem měla říct?
„Kde je Stefan, Damone?“ zeptala jsem se. Musím být přece v něčem jiná než ona. Musí být rozdíl mezi mnou a Katherine.„Stefan?“ nechápal. „Po tolika letech se vidíme a ty se ptáš na Stefana?“
„Damone, já nejsem Katherine.“ Musela jsem to přiznat. Jeho vztek by byl horší, kdybych předstírala.
Byl zmatený. „Ale…“ A pak se mu v očích zračilo pochopení.
„Eleno,“ zasyčel.
Bála jsem se, tolik jsem se bála.
„Co tu pohledáváš?“ K mému překvapení, nebyl rozzlobený tolik, jak jsem čekala. Vypadal tak nějak… jako kdyby mi chtěl… pomoci?!
„Já –“
Neříkej to Eleno. Nesmíš mu říct, proč jsi přišla!
„Já nevím! Nevím, jak jsem se sem dostala! Probudila jsem se tu. Mám takový strach, Damone!“ lhala jsem.
„Jestli tě tu najde, zabije tě. Jestli se dozví, že žiješ…“ šeptal.
„Kde je Stefan?“
„Jak mám vědět, kde je Stefan? Musíš odsud vypadnout, rozuměla jsi?“
„Kde je Stefan!?“ třásl se mi hlas.
„On tu byl s tebou? Ale né, musíš se zrovna teď rozbrečet?“ nadával.
„Proč mi chceš pomoct?“ plakala jsem.
„Protože jsi příliš důležitá. Tvůj čas ještě nenastal.“ Zasmál se.
Zachvěla jsem se.
A pak mi to došlo.
„Ona mu ublíží, Damone. Ublíží mu!“ Nevím, jak jsem to věděla. Prostě jsem to věděla.
Damon se zastavil. Pohlédl na mě a zkoumal moji tvář. Pak mě popadl do náruče a vynášel mě ven. Nemohla jsem dýchat, jak jsem se zmítala ve křečích pláče. Objala jsem si krk. Pak jsem si uvědomila, že něco chybí.
„Damone!“ vykřikla jsem.
Zastavil.
„Můj náhrdelník. Můj náhrdelník je pryč!“
„Kdy jsi ho měla naposled, Eleno? Co se děje?“ křičel.
„Já nevím! Předtím, než jsem se sem dostala, jsem ho měla. Určitě!“ zmatkovala jsem.
Postavil mě na nohy.
„Řekni mi pravdu! Co jste tu ty a Stefan pohledávali?“ Když to řekl, díval se mi zpříma do očí, jako kdyby měl odhalit každou lež, kterou bych řekla.
Tentokrát se mi v hlavě žádné varování neozvalo. Možná je načase, abych to vyklopila.
„Emily ovládala Bonnie. Chtěla pomoct Katherine, aby se dostala ven. Pronásledovaly mě ve snech! Proto se Stefan rozhodl, že je načase se Katherine nadobro zbavit. Chtěl jít sám, ale já mu to nedovolila. Přesvědčila jsem ho, že musím jít s ním. Myslela jsem si, že to tak má být, ale už nic nevím, Damone. Bojím se. Chtěli jsme ji zničit!“
Zuřil.
„Kdo…“ ovládal se, „ví, že jsi tady? Kdo to všechno ví!?“
„B-Bonnie.“
„Zmiz odsud, nebo toho budeš litovat. Zmiz, nebo tě donutím,“ řekl a v hlase měl tolik nenávisti, že jsem přikývla. Použil by Síly. „Víš moc dobře, že tu nejsem kvůli tobě. Čekám ji! A když tě nezabiju já, udělá to ona!“
Než jsem se odhodlala konečně vyběhnout těch několik desítek metrů ven, něco mě zastavilo.
I Damon strnul.
Stefan! Zavalila mě taková úleva! Stefan vykročil ze stínu, ale něco s ním bylo špatně. V očích měl temno. Jako kdyby to ani nebyl on.
„Stefane!?“ zašeptala jsem plná úzkosti.
Damon se na mě podíval. Vysílal ke mně zprávy, ať okamžitě uteču a nevracím se. Skoro křičel, ať si zavřu hubu. Pomalu jsem krok po kroku couvala směrem ven. Damon, dívající se do tmy za Stefana, tam stál a usmíval se čím dál tím víc. Stefan si mě nevšiml. Byl úplně jako někdo jiný. Co se stalo?
A pak jsem si jí všimla.
Byla půvabná. Kráčela tak ladně, přesně jako upíři. Vypadala jako já, ale přece jenom v ní bylo něco jiného. Byla upír. To je ono. Já jsem člověk. Prostý člověk.
„Katherine!“ uklonil se Damon. „Tak rád tě zase vidím.“
Moje oči se zastavily na jejím krku. Blýskal se tam. Katherinin náhrdelník. Můj náhrdelník!
„Damone,“ zasmála se vesele. Přesto v jejím hlase bylo slyšet něco…temného.
Damon byl šťastný. Konečně má, co chtěl. A já se pomalu ale jistě blížila k cíli.
„Kdo je ona?“

Zaslala: Adrianga