Bonnie a Damon: Po zavírací době

Bonnie McCulloughová pracně psala do svého laptopu, zatímco četla z růžového poznámkového bločku, pokrytého úhledným krasopisem s malými kroužky nad i: Svědomí královny.
Byla to její seminárka z historie, která ze třetiny ovlivní její pololetní známku z Evropské historie. A měla dobrý nápad, opravdu dobrý nápad: originální, jednoduchý a provokující. Její teorie se ubírala směrem, co by se stalo s Anglií, kdyby Kateřina Aragonská tak neposlouchala svého manžela, který ji zapřel, a spolčila se se Španělskem (odkud pocházela) a pak vedla tyto síly spolu s Angličany, kteří jí zůstali věrní, do bitvy proti armádě Jindřicha VIII. Byla k tomu často vyzývána, ale odmítla válčit proti svému manželovi. Kateřina mohla ustanovit dědičkou svou malou dceru Mary, místo aby nechala Jindřichovi ve všem volnou ruku; Jindřichova druhá dcera, královna Alžběta, by se tak nikdy nenarodila.
Žádná královna Alžběta! Žádný sir Walter Raleigh! Žádné Britské impérium – pravděpodobně žádná Amerika! Nic by se nedělo stejně až do dnešní doby.

Po pravé straně se Bonnie divoce kupila velká hromada historických knih. Skoro stejně strašlivá hromada ležela vlevo. Většina knih měla záložky v místech, kde našla události podpírající její teorii.
Byl tu jen jeden problém, pomyslela si Bonnie, když jí zrzavá kudrnatá hlava padala na stůl. Seminárku měla odevzdat pozítří a měla zatím napsaný jen název.
Musela nějak dát dohromady fakta z těch knih, aby podpořila svou teorii. Další fakta na ni čekala na Internetu, jak jí připomínal vesele zářící monitor před ní. Ale jak z toho stvořit ucelený text za dva dny.
Jasně, mohla požádat o prodloužení termínu. Ale uměla si představit pohled pana Tannera, kdyby to udělala. Ztrapnil by ji nelítostně před celou třídou.
Zvládnu dva dny beze spánku, pomyslela si Bonnie odhodlaně.
Světla v knihovně zhasla a znovu se rozsvítila a pak ještě jednou, jako kdyby je svou myšlenkou spustila.
To ne! Už je deset? Vážně potřebovala kofein. Bonnie se natáhla po své tašce, pak ale zaváhala.
Její tušení, jako vždy, bylo správné. Pan Breyer přicházel dolů uličkou a nakukoval do studijních koutků vpravo i vlevo.
„Ale – Bonnie! Ty jsi ještě tady?“
„Jak je vidět,“ nervózně se zasmála Bonnie. Vše teď záviselo na jejích hereckých schopnostech.
„No, ale knihovna se zavírá. Neviděla jsi ta světla?“ Bonnie slyšela, že pan Breyer vždy v knihovně šeptá, dokonce i mimo otevírací hodiny. Teď si mohla potvrdit, že to je pravda.
„Pane Breyere, chci vás požádat o laskavost,“ řekla Bonnie a dívala se na něj svýma hnědýma očima tak oduševněle, jak jen mohla.
„Jakou laskavost?“ Pan Breyer se přestal usmívat.
„Chci,“ Bonnie se postavila, aby se mohla panu Breyerovi podívat do tváře, „zůstat v knihovně přes noc.“
Pan Breyer třásl hlavou.
„Je mi líto, Bonnie. Knihovna zavírá v deset, žádné výjimky. Myslíš, že jsi jediná, kdo mě o to požádal?“ Pan Breyer se narovnal a něco si mumlal, jako by počítal. „Jsi dvacátý čtvrtý student, co mi tu otázku položil.“ Zdálo se, že ho těší, že to ví přesně. Zvedal její batůžek, aby jí ho podal. Bonnie ho rychle popadla, aby nespadl. „A každému, kdo se zeptal, jsem řekl to, co teď říkám tobě: Knihovna zavírá v deset, ale zítra je taky den.“
„Ale pro mě ne!“ Bonnie cítila, jak jí slzy kanou po tvářích. „Ach, pane Breyere, nepůjdu ven až do rána. Budu tu zamčená“ – se všemi duchy a strašidelnými stíny, dodala v mysli – „v bezpečí jako – jako cokoliv až do zítřejšího rána. Nikdo se tu nedostane.“
„Ale co chudák tvoje matka?“
Bonnie zavrtěla hlavou. „Myslí si, že jsem u kamarádky.“
„No, moje,“ – pod světlem se zdálo, že to pan Breyer zvažuje. Dokonce se usmál. „Také jsme to dělávali jako děti,“ zamumlal. „Jedněm rodičům se řekne o přespání v jiném domě, a těm druhým totéž. Dvojité alibi jsme tomu říkali.“ Skoro zářil.
„Tak mě tu necháte?“ Bonnie na něj prosebně upřela zrak.
„Cože? Ne, ne. Nikdy. Byla to téměř hanebná věc a byli jsme odhaleni a potrestáni,“ řekl pan Breyer a díval se, jako by to byla příjemná vzpomínka.
„Ne, Bonnie,“ zopakoval pan Breyer, „jsem si jist, že můžeš provádět nějaký průzkum i doma. Na Internetu je toho víc, než ve všech těchto knihách dohromady,“ řekl a ukázal rukou na knihy, které měla Bonnie pokryty poznámkovými papírky o Kateřině Aragonské. „Ale ty sama musíš odsud ihned odejít. Pronto! Už je šest minut po desáté!“ Zhrozil se nad vlastním zpožděním.

Tak. Když nezabral plán A, je třeba zkusit plán B. „Dobrá, pana Breyere. Nemůžete se divit, že jsem to zkusila. Nechte mne, ať si posbírám tužky a mou panenku pro štěstí“ – byla to malá panenka, kterou si Bonnie vždy brala při studování a zkouškách – „a zajdu si na toaletu a půjdu domů.“
„Toalety jsou zavřeny,“ pan Breyer pozoroval Bonniinu uslzenou tvář. „Ale není zamčeno. Můžeš jít.“
„Děkuji, pane Breyere,“ poděkovala Bonnie a podívala se na něj, jako by to byla laskavost stejně důležitá jako nechat ji tu přes noc. Hodila si batůžek přes rameno a odešla z boxu. Zanechala po sobě skrčené papíry, zbytky tužek a kelímky, o kterých věděla, že to panu Breyerovi nedá, aby je neposbíral a neodnesl do koše.
O pár minut později se Bonniino veselé, „Dobrou noc, pane Breyere,“ neslo knihovnou spolu se zvukem zavíraných dveří knihovny. Pan Breyer zavolal zpátky, „Dobrou noc, Bonnie.“ Nicméně  když zavíral přední dveře, ujistil se, že Bonniino zelené auto nestojí na parkovišti.

Bonnie se vplížila zpět poté, co hlasitě „opustila“ knihovnu, a čekala s nohama na sedátku na dívčích záchodech, až zhasnou světla. Vyžadovalo to kuráž, která jí většinou chyběla. Třásla se a slzy jí tekly po tvářích, když porušila první pravidlo plánu B a vytáhla z batohu baterku dřív, než napočítala do šedesáti. Tak se ta temnota dala snést – téměř. Ale znala Breyerovy zvyky z předchozích dvou večerů, které tu trávila, a věděla, že odchází domů přesně jako hodinky.

Běžte pryč! řekla starostem, které neopouštěly její mysl. Zvládlas to! Jsi v pořádku! Teď potřebuješ jen kofein… prohrabávala batoh, aby si vzala termosku naplněnou tou nejsilnější kávou, kterou byla schopna snést. Dvakrát si hltla. Teď jsi připravená pro dlouhou, dlouhou noc s odbornými knihami. Bonnie si vyzula boty, otevřela notebook a dala se do práce.

***

Venku se skláněly dva stíny nad něčím zlomeným a nepohyblivým, co leželo na zemi.
„Vidíš?“ pronesl jeden hrdelním hlasem. „Nejlepší je přijít tam, kde se v zemi kříží linie Moci. Maso je sladší.“
„Vidím,“ řekl druhý nezřetelně, protože měl ústa plná… něčeho. „Položené linie dávají Moc lidské životní síle.“
„Sladké masíčko – a sladší čeká tady uvnitř,“ zasmál se ten hrdelní hlas. „Znám pravidla této knihovny. Ta malá rusovláska musí vyjít z budovy před ránem.“
Bylo slyšet hryzání. „Po těchto zabitích musíme odejít,“ zašeptal druhý hlas. „Budou nás pronásledovat se psy; najdou náš pach.“
„Nenajdou,“ odpověděl druhý hlas. „Možná se jim podaří zachytit náš pach, ale koupil jsem bylinky, které psy zmatou. Je to velmi jednoduché – silnou dávku rozsypeme v davu. Pak do toho vleze každý – a psí čumáky budou přetíženy.“
Kousavý hlas vydal skřípavý smích. „Ty bys to měl znát, bratře! Měl bys znát psy!“
„Teď sklapni a nech mě v klidu žrát. Musíme brzy přemístit auto. Je to podezřelé.“
Kousavý hlas zmlkl. Jeho majitel nechtěl říct, že má divný pocit – starost – v hloubi své mysli.
To by bylo hloupé. Byli vlkodlaci toulající se v lidském světě, ve městě, kde je nikdo neznal, nikdo neměl důvod se jich bát a navíc nikdo neměl důvod je podezřívat, co jsou vlastně zač.
Byli neporazitelní.

***

Ačkoli luxusně zabořila prsty do hustého plyšového koberce (přesně pod nápisem VŽDY NOSTE BOTY), měla Bonnie divný pocit, kterého se nemohla zbavit.
Netušila, co to bylo. Věděla – mohla to nějak cítit – že v knihovně nikdo nebyl. Hluboko ve své mysli však stále cítila neklid.
Vzadu ve své mysli – hej, to bylo ono! Všechna ta temnota za ní. Bonnie opravdu, opravdu nenáviděla tmu.
Věděla až příliš dobře, že věci, které si představuje, tam mohou být. Ačkoli její rozum akceptoval, že neexistovaly věci jako upíři, čarodějnice, vlkodlaci a tak dál, nebyla si jistá s duchy. Pár jich za svůj život viděla a bylo to těžké, potlačit je jako výplody ze snů.
Nikdy sis neměla vybrat knihu o spiritualismu, napomenula se. Pak tě napadají takové věci. Teď někde uvnitř opravdu věříš, že jsi médium. Díky bohu, že jsi o tom nikomu neřekla. Co by Caroline a Meredith řekly? Co by řekl Raymond, tvůj současný přítel? A hlavně, co by řekla Elena?
Ale babička MacLachlanová, která vždy věděla, kde jsou ztracené klíče a dálkové ovladače, která věděla, kdy zazvoní telefon, se dívala vážně do Bonniiny dlaně při poslední návštěvě za Atlantikem.
„Život plný vzrušení,“ řekla pomalu a zamyšleně, „ale žádná stabilita. A máš Vidění, moje holčičko. Víc než jakýkoli jiný MacLachlan před tebou. Přidej k tomu talent McCulloughů a -“ podívala se ostře na Bonnie, která by si v třinácti radši hrála s kamarádkami či otravovala kluky. „Víš vůbec, o čem mluvím, děvče?“
Bonnie zatřásla svou rusovlasou hlavou dívajíc se do vážných šedých starých očí, které obvykle na vnoučata vesele mrkaly nebo se dívaly do dáli. Teď byly tyhle šedé oči zadumané, se starostmi o Bonnie.
„Ne,“ řekla babička, „teď o tom nevíš nic. Ale budeš, holčičko. Ještě jako mladá žena to budeš vědět.“
No, přerušila Bonnie své vlastní myšlenky, teď na to „vědění“ nemám čas. Musím „vědět“ o Kateřině Aragonské. A musím pracovat rychle. Vzala knížku a nalistovala k první růžové poznámce, kterou našla.

***

Postava s hrdelním hlasem a postava s kousavým hlasem ležely na zádech, nasycené, ale něco je trápilo.
„Chtěl bych vidět tu holku uvnitř budovy právě teď,“ zakňučel kousavý hlas.
Zazněla ostrá rána.
„Chceš všechno zničit po vší té námaze?“ dožadoval se hrdelní hlas. „Možná chceš rozbít okno a spustit alarm? Tak jdi na to – já ti nepomůžu. Budu jen tvář v davu. Vše bude na tobě, za toho kluka i tu holku.“
Kousavý hlas začmuchal. „Nechtěl jsem nic dělat v knihovně. Jen očichat dveře a okna.“
Další rána pěstí a zakňučení. „Znám to tvé očichávání,“ zavrčel hrdelní hlas. „Končívá to škrábáním, slíděním a rozbitým sklem, a pak řekneš, ‚No, když to okno už je rozbité, jdu dovnitř.‘ Idiote!“
Chvíli nebylo slyšet nic jiného než zvuk štípajících se kostí a vysávání morku.
„A takhle se nedostanem do problémů?“ zeptal se konečně kousavý hlas. Rána do jeho nosu nebyla jen bolestivá, ale zbavila ho i síly. Jak bude moci čichat s nosem plným krve? Opatrně si ho otřel.
„Říkám to pořád a pořád! Budeme v jiném okrese – sakra, v jiném státě – než tu holku začnou hledat. Budeme mít dost času utéct!“
Po odmlce pronesl ten kousavý hlas pomalu: „Ale – kdo otevře knihovnu? Má alarm -“
„Ta ženská, ty idiote! V týdnu ten chlap přichází první a otevírá dveře. O víkendu chodí ženská a otevírá. Po rozbřesku přijde a budeme mít jak ji, tak tu holku. Necháme tu ženskou otevřít a pak donutíme ji i holku, aby nastoupily do auta. Mrtvé nebo živé, jdou s námi a my si budeme hovět v bezpečí někde daleko odtud, než je někdo bude postrádat. V pátek moc studentů do knihovny nechodí.“
Další odmlka. Potom téměř plaše ten kousavý řekl: „Ale co když někdo přijde s tou ženskou?“
„Rozdělíme se a přemůžeme je. Nebylo by to poprvé, co bychom zvládli tři.“ Ten uvrčený už měl jasně otázek až po krk.
„Aleee…“
„Ale, ale, ale! Tohle by radši mělo být důležité, nebo ti nakopu prdel!“
Chvilku pauza, pak pomalu, „Ale… ten chlap ty dveře zamkl. Musí mít stejný klíč jako ta žena. Měli bychom zvládnout vyřadit alarm. Pak bychom mohli mít tu holku několik“ – zazněl srkavý zvuk, jako když slámka vysává dno sklenice – „několik hodin. Právě teď. Mohli bychom hrát… hry.“
Po dlouhé pauze ten hluboký, vrčící hlas znovu promluvil. Ale zdál se míň mrzutý, dokonce nějak míň drásající, když odpověděl: „To není špatný nápad. Možná by to znamenalo, že necháme být tu ženskou -“
„Ale ta holka!“ Vlkodlak s tím kousavým hlasem funěl. „Bude tak sladká… a jak si s ní můžeme hrát ve tmě…“ Bylo slyšet, jak slintal.
„Dobrá, dobrá!“ zafuněl ten hrdelní hlas. „Nejdříve ale musíme najít klíče, Pane Nedočkavý.“
„Já už je našel!“ Zakňučel vítězně kousavý. „Proto jsem to vymyslel. Proměníme se?“
„Zůstaneme takhle, napůl proměnění,“ řekl uvrčený a zasmál se hrdelním smíchem. „Když nás takhle uvidí, zblázní se strachem.“
Kousavý se zasmál hlubokým, bručivým smíchem. „Můžeme hrát hodného a zlého. Vběhne nám přímo do rukou.“
„Bude křičet,“ zaskřípal ten vrčivý, „křičet a žadonit. Nikdo jí nepomůže. Nikdo.“
Vzal si klíč od kousavého a tiše našlapovali ke knihovně. Pak vložil klíč do zámku.

***

Cvak.
Z přední části knihovny nemohla Bonnie nic vidět, ani slyšet, ale mohla by přísahat, že slyšela cvaknutí.
Co to mohlo být? Nerozsvítilo se žádné světlo; ani stropní, ani baterka, a to by bylo první, co by učitel nebo vrátný udělal, ne? Rozsvítil by nějaké světlo.
Pokud ovšem ta osoba nepřišla zkontrolovat dodržování školních pravidel. Pokud nepřišla pro ni.

Bonnie nevěřila v duchy, opravdu ne. Ve své hlavince si ale představovala stovky zamčených dveří, za nimiž se skrývala strašidla. Bubáci, které zavřela za pevnými dveřmi, když byla dítě, ale v noci – v noci se snažili dostat ven.
Na povrch se dostávaly i Bonniiny instinkty, podobně jako u kočky. Vlastně když strašidla odemkla dveře a přišla si pro ni, stávala se Bonnie spíše zvířetem než člověkem. Prostě nechala své instinkty, aby převzaly velení.
Světlo nad hlavou zhaslo.
Bonnie instinktivně odskočila tři metry doprava. Přikrčila se v podřepu na špičkách, dlaně na zemi.
Něco přistálo na její židli a rozsekalo ji na kousky.
„Hej, děvče, pojď sem. Tady je východ!“ zašeptal lidsky znějící hlas. Vlastně zněl jako milý kluk, ne moc starší než Bonnie. Ale Bonnie měla tušení – byla by to velká náhoda, kdyby milý kluk přišel zároveň s příšerou.
Začala rychle běžet po kolenou pryč od toho hlasu a židle. Našla tmavý kout v dětském oddělení, kde se mohla bránit. Lehounce a měkce jako jarní lísteček vklouzla pod stůl.

„Ty – ty příšero,“ říkal ten milý hlas. „Vezmi si mě! Nech tu holku být!“
„Masíčko je slaďoučké,“ notoval si děsivý hlas – zvuk jako když se ohryzávají kosti. „Stejně jako pach strachu tak blizoučko.“ Začalo se to šíleně smát.
„Nebojím se tě,“ prohlásil ten milý hlas. Pak zašeptal: „No tak, dítě. Pojď za mnou.“

Bonnie se nepohnula. Ne protože by nevěřila tomu milému hlasu, ačkoli mu vlastně nevěřila. Nepohnula se, protože nemohla. Svaly jí ztuhly.
Meredith měla pravdu, Meredith měla pravdu, proč měla Meredith vždycky pravdu. Až najdou Bonnie, bude z ní hromádka polámaných a vyleštěných kostí a Meredith teprve tehdy pochopí, že Bonnie jen předstírala, že ji přesvědčila, že strávit noc v knihovně je opravdu, opravdu hloupý nápad.
Bonnie byla dobrá v rychlé mluvě – dokonce i k sobě. Všechno to jí proběhlo hlavou dřív, než dozněla ozvěna toho milého hlasu.
Byla vklíněna do rohu pod stolem, chráněna ze tří stran. Čtvrtá strana byla ale široce otevřená a ona neměla vůbec žádnou zbraň.
Jako kdyby vyslala pavouky na misi do všech směrů, pomalinku ťapkala prsty kolem sebe. Věděla, že pan Breyer a paní Kempová udržují knihovnu v čistotě tam, kam dohlédnou. Taky ale věděla, že jsou oba krátkozrací a pod stoly se dá najít poklad z odpadků.
Po chvíli její vystrašená pravá ruka narazila na něco, co se lehce kutálelo a bylo vysoké a zaoblené – ach, bože, bylo to jen starý plastikový kelímek, velký, to jistě, velikost McDonald’s Extra-Large, ale jak jí to pomůže proti nepříteli? Dávej si pozor! Nebo pocítíš hněv mého kelímku!
Její třesoucí se levá ruka však učinila opravdový objev. Pravítko. Ne jakékoliv, ocelové. Rychle si přehodila věci v rukou, zrovna když milý hlas zazněl na pravé straně stolu. „Rychle,“ zašeptal, „chytni se mě za ruku.“
Bonnie by se ho nechytla za ruku ani za nic, obzvlášť ne teď, když jeho hlas zněl slizce a mazlavě, jako by se snažil, aby neslintal.
„My jsme tadyyy,“ protáhl ten hlodavý hlas zleva. Zdálo se, že se blížil stejnou rychlostí jako ten milý hlas.
A pak ze stolu něco ozvalo.
Ťuk.
Slyšela to zprava.
Ťuk.
Slyšela to zleva.
Jako když ostrá kost nebo dráp ťapká po stole.
Ťuk.
Ťuk. Ťuk.
Zvuk se přibližoval.

Dobrá. Bonnie už se nemohla vyhýbat pravdě. Dvě věci s ní byly ve tmě, a byly blíž a blíž, a ona stěží vidí přes ty dvě dětské židle, které oblezla, než se dostala pod stůl. Něco je divně, uvědomila si náhle. Když vlezla pod stůl, neviděla vůbec nic – byla to slepá, instinktivní horečka. Teď ale mohla vidět, i když špatně, díky vysokým oknům. Znamenalo to, že viděla mlhavě cestu ven.
Vsadila by se ale, že ty dvě věci vidí ve tmě lépe než ona. Věděli přesně, kde byla. A tušení se hrozivě potvrdilo, když další ťuk přišlo ze židle – níž než byl stůl.
Ťuk.
Našli tě.
Ťuk. Ťuk.
Ještě níž.
Vidí tě.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
Za moment ti odstřihnou poslední únikovou cestu…
Ťuk. Ťuk. Ťuk…
„Vylez,“ ozval se ten „milý“ hlas a už dál nepředstíral, že je milý, ale hrdelní a vrčivý. „Vylez ven a hrej… nebo si pro tebe máme dojít?“
VYPADNI! Křičela na Bonnie její mysl.
„Znám pár fajn her, které můžem spolu -“
HNED VYPADNI!

Bonnie vystřelila otvorem mezi židlemi jako zajíc přes louku. Rozhodila obě ruce doširoka, hystericky, netušíc, jaký efekt to bude mít, ale stejně věci odhodila.
Meredith se kdysi pokoušela Bonnie vysvětlit, že panické chování má své důvody. Když vědomá mysl neví, co dělat, zůstává panika – chování, na které by žádná rozumná mysl nepřišla. Občas tak dojde k objevu nového a užitečného chování, říkala Meredith. Bonnie tomu nikdy moc nerozuměla, ale teď to poznala v akci.
Když Bonnie vystartovala z prostoru mezi židlemi, hodila vší silou kelímkem doleva a ten se nabodl na vlkodlakův dlouhý čumák. Síla Bonnina hodu zarazila kelímek zvířeti až po bradu.
Pravou rukou mrštila Bonnie vší silou ocelovým pravítkem a trefila vrčícího vlkodlaka přímo do oka. Zavřískal a zavrčel.
Pak vše zbělelo.

Zbělelo to, protože někdo – jedna z těch dvou příšer, pomyslela si Bonnie – rozsvítil světla. Temnota už pro ně ztratila smysl, tak mohli odhalit svou pravou tvář.
Vypadali šíleně. A jednoznačně to byli vlkodlaci. Bonnie si myslela, že vlci byli krásní a někteří lidé byli krásní, ale stvůra, která vznikla jejich kombinací, vypadala hrozivě. Byli vytáhlí a chlupatí s dlouhatánskými prackami, krásné vlčí tváře byly hrůzně sloučeny s kulatými lidskými lebkami a očima otočenýma dopředu jako u lidí. Stáli jakoby přikrčeně, ale Bonnie stačil jediný pohled, aby viděla, jak jsou šlachovití a stavění pro rychlost. Pro lov. Pro zabíjení.
Zrovna v tu chvíli však byli v klidu.
„Jaks to udělala?“ dožadoval se jeden hrdelním hlasem. Díval se svým dobrým okem na stropní světlo.
Ten druhý nemohl říct nic, jak mu kolem huby bublala spousta bílé pěny. Dlouhý čumák měl zaražený hluboko do plastikového kelímku, a ačkoli svaly v jeho čelisti měly obrovskou sílu při opačném působení, tedy při sklapnutí, neměly takový efekt při otevírání. Vypadal trochu hloupě s nosem v kelímku, jak se vztekal a kousal do plastu, ale bylo to dost děsivé, že se Bonnie dělala mlha před očima.
Ó ne, ne…
Bylo to všude. Ona asi…
Ona asi omdlí.

„Dej to pryč, hlupáku,“ promluvil ten hrdelní hlas a první vlkodlak přešel k druhému. Uchopil packou kelímek a zatáhl. Trochu to trvalo, protože kelímek byl kluzký od slin.
Bonnie viděla v mlze, která ji pohlcovala, míjet se lidi, jež milovala: mámu, sestru Mary, Meredith a ovšem Elenu a  i Caroline, přítele Raymonda a blonďatého Matta Honeycutta, který byl skvělý rozehrávač, a Stefana, úžasného nového kluka, kterého se Elena pokoušela dostat, a toho kluka, co seděl za ní tento rok při sociologii…
„Moc světla,“ křičel ten vlkodlak, který předstíral, že byl milý. „Kdo rozsvítil to světlo?“ Měl modré oči, což vypadalo ještě šíleněji. Modré oči byly příliš světlé na vlkodlačí tvář – ta nesourodost byla ohavná.
„Zmlkni,“ zavrčel druhý. Měl černé drápy místo nehtů a teď jedním ťukal na kovovou polici, aby vyvolal ten zvuk, který Bonnie už slyšela.
Ťuk.

Jeho tvář vypadala příšerně kvůli zranění, jež rozřízlo oko téměř napůl a pokrylo ho krví.
„No tak, dívej se,“ řekl pomalu Bonnie hlubokým hrdelním hlasem. „Už se hojím. Neudělalas nic, jen se ti podařilo mě naštvat, a slibuju ti, že to byla velká chyba. Zemřeš… pomalu. Budeš žadonit, abych tě zabil, než zemřeš.“
„Jo, jo, je čas začít si hrát,“ řekl druhý vlkodlak, ne úplně při smyslech ve své žízni po krvi.
Ťuk…
„Pomalu.“
Oba vlkodlaci se blížili k ní.
Ťuk…
Oba vlkodlaci udělali další krok.
„Bolestivě.“
Ťuk…
„Smrt.“
Všechny instinkty sice Bonnie říkaly, že utíkat je zbytečné, přesto se rozeběhla.
A v momentě byla chycena kolem pasu a znehybněna.

***

„Ale, ale,“ pronesl Damon, když zachytil rudovlasou dívku, která se dala na úprk okolo polic s knihami, kde stál, aby se jeho na tmu zvyklé oči přizpůsobily světlu. Už byly v pořádku, ale chvilku to zabralo. „No tak.“
Vystoupil, stále však držel dívku. Na všechny okolo se zářivě usmál, ale rychle zvážněl jako svíčka politá vodou. „Tři jsou možná hodně,“ obrátil se na dívku kroutící se v jeho rukou, „ale čtyři jsou dost na poker, že ano?“
„Ty krvežíznivý -“ začal vlkodlak s hrdelním hlasem, když Damon opatrně usadil omdlívající dívku na židli a seskupil papíry na stole, aby si neporanila hlavu, kdyby fakt omdlela. Zranění hlavy může být nebezpečné a mohlo by ovlivnit její schopnosti. Chtěl, aby ho obdivovala.
„Tak, nech mě jen minutku, abych naučil tyhle dva poslouchat,“ řekl Damon dívce a dodal směrem k vlkodlakům, „Zlý pes! Ne! Sedni!“ Pak se graciézně dostal za ně dřív, než se mohli pohnout, a popadl je za zátylky. V dalším momentu je vlekl ven ze dveří a každému rozdrtil krk. Proměnili se zpět do lidské podoby, v hanebné lidské gaunery. Jako lidé smrděli skoro stejně hrozně jako vlkodlaci, což bylo co říct. Damon si párkrát odplivl, otřel si ústa, narovnal se a uhladil si kašmírový svetr, než vešel dovnitř za svou dívenkou.

Pokoušela se vstát a očima zírala na zkrvavené pravítko na podlaze.
„Ale, ale. No tak, pojď sem,“ pronesl Damon, aby jí zabránil dostat se k pravítku. „Povedla se ti s tím pěkná práce, ale teď už to nepotřebuješ. Jsou už ve štěněčím nebi. No, spíše štěněčím pekle, prostě si s nimi už nemusíš dělat starosti.“
Dívka, výjimečně líbezná a krásná, měla podle upíra dokonalé rysy – výjimečně dlouhý a delikátně tvarovaný krk – a dívala se na něj oduševnělým pohledem. Hodilo se, že byla malá. Damon neměl moc rád vysoké holky, protože ani on nebyl vysoký. Nešlo si nevšimnout jejích velkých očí v srdcovité tváři, vypadala jako kočička. Jasné hnědé oči s tmavším okrajem okolo duhovky a velmi světlým prstencem, jako by uprostřed nich zářilo světlo, a pak další tmavý kruh okolo panenky. Vlasy barvy jahod a lehce kroucené kolem celé hlavy připomínaly skřítka.
Celkově vypadala jako milá malá ozdoba s pěknými modrými žílami v přirozeně bledé pokožce.
Damon se na ni usmál, nenamáhal se skrývat prodloužené tesáky.
„Óoo,“ vyjekla dívka zírajíc na Damona od tmavých hedvábných vlasů až po špičky bot jedním pohledem. „Óoooo, nádhera.“
„Prosím?“
„Myslela jsem, óoo, tys mě zachránil!“
„No, pomohl jsem,“ odpověděl Damon s velmi hlubokým a velmi falešným smyslem pro skromnost.
„Óoooo, to byly příšery.“
„No, teď už nejsou nebezpeční,“ řekl Damon.
„Óoooo, chystali se mě sežrat!“
Damon přemýšlel, jestli by neměl zasténat, než promluvil, stejně jako to dělala ta holka. Možná to byl nějaký místní dialekt. Chtěl, aby se uvolnila. „Óoo!“ řekl trochu víc vehementně, než měl v úmyslu, a dívka sebou trhla, hnědé oči se ještě zvětšily. „Jo, chystali,“ souhlasil horlivě.
„Ach, můj bože,“ pronesla ta holka, zapomněla úplně na „Óoo“. „Kdo jsi? Nezneužil bys bezmocné děvče v takovéto situaci, že ne?“ dodala a zavřela oči.
„No, možná jen trošku,“ odpověděl Damon laškovně a zíral na krásné levandulové žíly na jejím krku.
„Óoooooo.“

Damon stál a bezmocně pozoroval dívku, všiml si, že nevážila téměř nic v jeho náručí, že se její pokožka leskla jako miminku a že celkově vypadala mnohem více jako dítě než dívka.
Polkl.
Hnědé oči se otevřely. Nebyly jen neobvykle velké, ale široce otevřené, jakoby dětské.
„Ano?“ Vypadala zklamaně, což Damonovým tesákům nepomohlo.
„Ach,“ povzdechl si. Snažil se zabarvit hlas sametem noci. „Hm. Víš, co tamti byli zač?“
„Óoooo, ano. Byli to, óoooo, vlkodlaci.“ Zatřásla se.
„Takže vy tu kolem máte hodně vlkodlaků?“
„ÓooooooÓÓ! Ne!“
„Ach,“ povzdechl si Damon, když se sám zalekl jejího zakvílení. „No, rozhodně to byly příšery no-“
„-óoo, noci!“
„A, hm, znáš nějaké další příšery noci?“
„Óoo, vlkodlaci a upíři a čarodějnice a duchové a démoni a noční můry a temní elfové a rarášci a hejkalové a óoooo-“
Damon jí skočil do řeči: „Fajn, běž na začátek a řekni to druhé.“
Hnědé oči se rozšířily a panenky se zvětšily strachem, pak se dívka odvážila podívat dokola a na strop. „Ča-čarodějnice?“ zajíkla se. „Znám jednu – znala jsem jednu – ta nebyla vůbec zlá. Byla to moje babička a ona věděla, kdy zemře, tak mi poslala dárek k narozeninám o celý měsíc dřív a -“
„Přestaň!“ křikl Damon. Dívka měla docela melodický hlas, takže se dalo vydržet ji poslouchat – bylo to jako poslouchat slavíka nebo kolihu, ale chtěl se pohnout z místa. „Čarodějnice byly třetí na tvém seznamu. Bylo ještě něco před nimi.“
„Ne,“ řekla rusovláska, „vlkodlaci a čarodějnice a upí-“ Zasekla se a položila si svou malou ručku přes pusu. „Upí-ři?“ dokončila s malým zaváháním uprostřed slova.
Damonovi se ulevilo. Někam se posunuli! Znovu se zářivě usmál.
Rusovláska se zahleděla na jeho úsměv. Dívala se velice pozorně. Damon byl rád, že se dostali přes řečnické překážky a podržel úsměv delší dobu, skoro celou sekundu.
Když se přestal usmívat, rusovláska skončila se zkoumáním. Damon věděl, kdy přesně, protože její řasy se zatřásly způsobem, který by se líbil její prababičce, její tvář zbledla a její tělo ochablo a poslalo kudrnatou hlavu směrem k dřevěné podlaze.

Vyžadovalo to nadlidské reflexy, zachytit ji dřív, než její malé tělo narazí na zem hlavou napřed, ale naštěstí Damon takové měl. Popadl malou rusovlásku téměř v tom okamžiku, kdy začala padat, chytil ji kolem útlého pasu a byli zpátky na začátku, kdy ji on držel, ale teď byla navíc v bezvědomí. Rozhlédl se, kam ji položí, chtěl využít stůl, když se její řasy znovu zatřepotaly, dívka zasténala a probudila se.
„Óoo, to jsi – to jsi ty!“ zvolala a přešla z uklidnění do hrůzy v desetině sekundy. Chabě sebou trhala, aby se dostala z jeho paží. Damon ji nenechal, poněvadž by zase přistála zadkem na zemi. Rusovláska si taky osahávala svůj dlouhý delikátní krk – krk baletky, mohl-li to posoudit – perfektní pro Labutí jezero – „Jsem…? Udělals…? Kousls už…?“ zeptala se ho.
„Nikdy. Nikdy bych nezneužil spící dívku.“ Protože nemám zájem o chladné, nevnímavé maso, pomyslel si Damon. Vášnivosti, pulsující slasti, stejně jako životní síly dokonalého dárku jako byl tento, si bylo třeba cenit a ne jej promarnit, když spala.
Dívka teď v jeho rukou vzdychala jako uštvaný jelen s lovci těsně za zády. „Aspoň – zachránil jsi mne – před těmi monstry. Oni by mě mučili.“
Díval se na ni, jak sevřela maličký zlatý křížek na krku, jak se podívala na oblohu osvětlenou měsícem, jak k němu natáhla ruku, jako by chtěla uchopit neuchopitelného zachránce, a Damon byl okouzlen. Bylo tu něco… neskutečného na tom okamžiku.
A pak si uvědomil, že to bylo přesně ono. Neskutečnost. Vytvářela živou scénu, obraz pro plátno. Jednoduše ho pro to napadala jména: Dívka a Upír; nebo více poeticky, Poslední dotek světla. Fascinovala ho představa, že by na sobě měla jen vlající bílou noční košilku, která by sklouzávala z jednoho ozářeného ramena, a okno by bylo starodávné, dřevěné. Jaký okamžik! Jaký to portrét! Jaká to dívka!

Jediný problém byl v tom, že byla tak o dva, tři roky příliš mladá. Emocionálně. Mentálně.
Jak ji pevně držel, uvědomil si, že i fyzicky. Nejedl z dětí. V žádném případě…
„Co si vlastně představuješ, že udělám?“ zeptal se jí ironicky.
Zavřela oči a překřížila si ruce na hrudi. Rozená herečka a koketní k tomu. „Vezmeš si – mou krev,“ odpověděla srdcervoucím tónem pokorného souhlasu.
„A jak moc sis představovala, že bych potřeboval?“
„Kolik litrů krve je v lidském krevním oběhu?“ Dívka zapomněla, že se má tvářit jako panenská oběť, a položila si prst na tvář, jako by chtěla hluboce přemýšlet. „Hm,“ řekla rozpačitě, „já nevím.“
„Nepotřebuji ani půl litru,“ přiznal Damon, trochu vyvedený z konceptu. „A v žádném případě si ji nevezmu od tebe.“
„Nevezmeš?“ zvolala dívka rozhořčeně. „Proč ne? Jen protože Meredith a Caroline a Elena mají větší – větší…“ – ukazovala rukama figuru tvaru přesýpacích hodin – „už větší prsa? Já je budu mít taky! Bylo mi sedmnáct teprve před dvěma dny! Kdybys mě viděl pěkně oblečenou, tak bys to poznal!“
Úplně Damonovi zkazila náladu. Ale stejně by byl – byl by zatracen, kdyby nechal jakoukoli jinou příšeru temnoty udělat si z ní večeři, když ji právě zachránil.
„Posbírej si věci,“ řekl podrážděně.
„Proč?“ odsekla drze dívka.
„Protože tě beru domů, ty malá hlupačko. Cos dělala sama v tak velké budově, kde nikdo nežije?“
„Studovala jsem! Mám tu práci!“
„Jo, kdyby nebylo mě, tak bys teď studovala na onom světě, nezapomínej na to.“
„Víš co? Je mi to jedno!“ dívka – ne malé děvče řeklo a začalo brečet. „Ty ne-“ popotáhla, „neznáš mého učitele historie. Směje se -“ vzlyk, „- mi přede všemi!“
„Takoví jsou nejhorší,“ připustil Damon, vzpomínaje na své vlastní dávné pokoření od signory Luccy. „A vždy po večírku, když tě bolí hlava.“
„Ach, ty mi rozumíš,“ otočila se k němu vzlykající dívka a položila mu hlavu na rameno.
„Na které časové období se díváš? A na kterou zemi?“ zeptal se Damon a pozvedl koutek úst.
„Anglie a Španělsko, okolo 1533 – roky předtím a potom.“
„No, víš ty co?“ řekl Damon a znovu se zářivě usmál – tím úsměvem, při kterém se holkám podlamují nohy. „Myslím, že bych ti mohl pomoct. Chápeš, potloukal jsem se tenkrát víceméně kolem, a co jsem neviděl, o tom jsem slyšel pomluvy. Vždy říkám, pokud něco nestojí za pomluvy, tak se to vůbec nestalo.“

***

Úsvit. Bonnie, víceméně náměsíčná, se dostala ven z auta, a držela si batoh.
„Pamatuj si, že máš být překvapená, až najdou tři mrtvé lidi v knihovně – obzvlášť toho chudáka chlapa, z kterého zůstala jen hromádka kostí.
Bonnie se otřásla a otevřela své hnědé oči. „Zachránils mě, jinak by se mi stalo to samé.“ Vypadala jako malý červený ptáček s ucouraným peřím trčícím okolo celé hlavy.
„No – to nestojí za řeč,“ řekl ten kluk ve snaze vypadat skromně. „A nezapomeň zapsat všechny ty poznámky, co jsem napsal, ale nediv se, proč to děláš. To je rozkaz.“
„Rozkaz, jasně,“ Bonnie zamumlala na souhlas a pak byli přede dveřmi. „Děkuji ti tak moc!“ Když promluvila, stoupla si na špičky, zavřela oči a zamířila našpulené rty na toho kluka s jasným cílem.
Dlouhou pauzu následoval nejlehčí, nejvřelejší, motýlí dotek rtů. Byl to nejsladší polibek, jaký kdy zažila – a nejvíc sexy.
„Tak, dobrou noc – malý ptáčku,“ řekl a Bonnie otevřela oči, aby se podívala dlouze a hluboce do bezedných černých hlubin a pak byla sama. Úplně sama. Z nějakého důvodu se rozhlédla kolem, aby se o tom ujistila. Její auto stálo pěkně souběžně zaparkováno – zlepšovala se v tom – ale ona byla sama a… a… ovšem, že byla sama! Zvládla to – studovat celou noc v knihovně Roberta E. Leeho a nic zvláštního se nestalo. Vyděsilo ji samozřejmě, že neviděla auto pana Breyera na svém obvyklém místě, ale asi zajel pro paní Kempovou, začínají docela brzy.
Tak či tak, měla neskutečné štěstí, že na žádného z knihovníků nenarazila.
Už se nemohla dočkat, až řekne Eleně a Meredith a Caroline, co udělala. A úplně sama! Stěží tomu mohla uvěřit! Pohladila svůj batůžek. Vevnitř byl důkaz. Svědomí královny byla nejlepší práce, jakou kdy napsala, a bude pracovat celý den, aby doplnila podtržené části. Možná dokonce dostane za jedna!
Něco hluboko v ní ji přimělo se otočit. Udělala to, ale neviděla nic než velkého černého krkavce letícího z větve vstříc novému dni.

***

Damon stoupal nahoru a dál, pozoroval, jak se domky pod ním proměnily v mozaiku a jak se pod nimi křížily linie Moci, které sem lákaly všechny druhy příšer, ať už ty odpudivé vlkodlaky nebo jeho mladšího bratra Stefana.
Důvod Damonova kroužení byl jednoduchý: měl hlad. Nedokázal se napít z žil toho malého rudého ptáčka. Byla prostě příliš mladá, příliš nevinná, aby ji jen tak nakousl.
A, k čertu, navzdory tomu, že s ní strávil celou noc, nezeptal se jí na jméno. Asi se to nikdy nedozví – ne, počkat! Napsala ho na ten první papír. Titulní strana tomu říkala. Příjmení bylo skotské nebo irské nebo něco takového, co si nemohl zapamatovat, ale křestní jméno si pamatoval.
Jmenovala se Bonnie.
Sladký ptáček Bonnie, pomyslel si Damon, udělal otočku a kroužil na opačnou stranu.
Škoda, že už ji nikdy neuvidí.

KONEC

Překlad: Renča
www.the-vampirediaries.cz